Divadelní dobrodruh Rostislav Novák: Kultura přežije, největší cirkus se odehrává na vládě

Soubor Cirk La Putyka se stal divadlem roku, televizní projekt Naživo má čerstvě Českého lva. Obojí se pojí s divadelním novátorem Rostislavem Novákem. Přestože doba kultuře nepřeje, on hledá cesty, jak z temnoty ven.

Divadelní dobrodruh Rostislav Novák: Kultura přežije, největší cirkus se odehrává na vládě
Rostislav Novák | Tomáš Novák týdeník HROT

Patří bezesporu mezi nejvýraznější postavy nového divadla v Česku. Cirk La Putyka, který Rostislav Novák mladší založil společně s bratrem Vítem a partou kamarádů před 11 lety, se stal bez přehánění fenoménem. Divadlo v jejich podání je cool záležitostí pro mladé i staré a upoutalo pozornost lidí i za hranicí kulturní sféry. Na domovské scéně v prostoru holešovických Jatek78 vidělo jen v roce 2019 jejich 296 představení zhruba 68 tisíc diváků, jejich akrobaty si oblíbili nejbohatší Češi i významné nadnárodní korporace, kterým adrenalinová vystoupení rozzářila nejednu firemní akci. Díky tomu se z velké části (z cca 80 procent) byli divadelníci schopni financovat z vlastních zdrojů. A to není v případě divadla rozhodně obvyklé. 

Dnes je na Jatkách o poznání větší klid. Divadelní restaurace sice slouží jako zázemí umělců a vyloženě prázdno tu není, vedle v sále se natáčí pro kanál Naživo, i tak jsou ale ve tváři hyperaktivního Nováka vidět nefalšované starosti. Aby ne. Vždyť udržet na kolejích projekt, který ve vrcholné formě zaměstnává až 160 lidí a sype představení skoro každý den i během kulturního lockdownu, by byl zápřah i pro zkušeného krizového manažera. A tak principál shání peníze, kde se dá, a snaží se najít cestu, jak kulturou oslovit publikum i v této nekulturní době.

Na toto i jiná témata Novák poskytl týdeníku Hrot v lednu obsáhlý rozhovor, který vám teď přinášíme v kompletním znění. 

Poslat herce do výloh prázdných hospod a obchodů byl váš nápad? 

Je to pokračování našeho projektu Výdejní okénko kultury z podzimu. Pro nás je to cesta, jak si pomoct navzájem s dalšími zasaženými obory. Jedna z cest, jak se nezbláznit. Jedna z cest, jak udržet company pohromadě. Jedna z cest, jak inspirovat a být inspirován. 

Co kromě toho teď vlastně děláte? Jak vypadá vaše práce? 

Teď například dotáčím film Oslo pro HBO. Nestihlo se to kvůli covidu dotočit v Praze, takže musím do Londýna. Vtipný příklad, jak teď vypadá filmová práce: 11. února odlet, 11. až 18. karanténa na hotelu, 19. kostýmová zkouška taktéž na pokoji, 22. natáčíme, 23. odlet a následuje týden karantény v Česku. Dva natáčecí dny vás vyřadí z ostatních činností na polovinu měsíce. Takže asi tak. 

Jak se změní fungování kulturních projektů? S čím počítáte?  

Zažívám to odspodu, tedy z pohledu herce, i z pohledu člověka, který má zodpovědnost za velký projekt. Problémy máme všichni stejné, ať jde o velkou americkou produkci, nebo o české divadlo. Uvažování o financování kultury se mění všude na světě. Vezměte si teď novinky v systému PES. V druhém nebo třetím stupni se divák musí prokázat buď testem ne starším než 72 hodin, nebo očkovacím průkazem. Takže divák zaplatí 550 korun za vstupenku, k tomu 1700 korun za PCR test. Celá rodina je tam za více než osm tisíc korun. To znamená, že nepůjdou, bez ohledu na systém PES. A teď co s tím. Snažím se myslet jinak, přijít na úplně nový model fungování a financování. K PES se každý týden někdo vyjadřuje a mění jeho interpretaci. Protože jednou je to PES 5, pak možná PES 6. Pak roušky, respirátory, rozestupy, jednou 20 procent kapacity, pak 30 procent. Čekáme, co bude, a snažíme se přitom vycházet z naší zkušenosti, a hlavně intuice.

Pomůže teď vůbec nějaká zkušenost? 

Loni nám pomohlo obojí. Díky rokům zkušeností máme sehraný tým, který umí rychle reagovat. Když na ulici mohlo být pohromadě 10 lidí, hned jsme vyrazili v kostýmech na Karlův most. Dělám si poznámky, co se stane, když… Když nebudeme moct být v divadle, ale jen venku. Nebo když půjde být už jen online. Chvíli je to zábavné, protože je to něco nového. Chvíli utíkáš před tím stresem právě tou kreativou. Ale to tě brzy dožene. To se mi stalo před Vánocemi. Šílená únava. A do toho probuzení v roce 2021, kdy jsem totálně propadl pesimismu. 

Co je hlavním důvodem toho pesimismu? 

Asi to, že najednou to není jaro, kdy se otevřeou divadla, ale je to spíš podzim. A to, že se otevřou, ještě neznamená, že tam budou chodit diváci. Chcete se opřít o nějaké studie, ale ty v Česku nejsou. Venku některé odhadují, že kultura se vrátí k normálu nejdřív za dva roky, ale podle pesimistických třeba až za pět. Kultura tu byla tisíce let a přežila jiné katastrofy, navíc v krizi mnohdy vznikaly nejzajímavější věci, ale na to se dá jen těžko spoléhat. 

Jak v této době sháníte peníze, aby soubor zůstal pohromadě? 

Je velký rozdíl mezi loňským rokem a letoškem. Minulý rok se nám díky naší aktivitě podařilo oslovit partnery, kteří nás podpořili. Viděli v nás aktivní subjekt, který si nestěžuje, ale hledá cestu ze situace ven, a ještě u toho třeba pomáhá. Podpořila nás hlavně Nadace PPF, ale také Česká spořitelna, Budějovický Budvar i náš generální partner ČSOB. Umožnili nám, že jsme dělali spoustu věcí ve veřejném prostoru, které nemusely generovat peníze. Ale rok 2021 je jiný. Opustil nás generální partner ČSOB. Ostatní jsou také hodně opatrní, všichni vědí, že se to bude táhnout. Tradičně jsme si zakládali na vícezdrojovém financování, tedy granty, dotace, soukromý sektor, vstupné, komerční eventy. Ale vstupné a eventy zmizely. 

Loni jste si pomáhali streamingem a vybírali od lidí dobrovolné příspěvky, jak je to letos? 

Loni první, kdo se za nás postavil, byli diváci. Za první večer po lockdownu se během streamingu vybralo půl milionu korun. Ukázalo se, že naší největší silou je a bude komunita našich diváků. Ostatně to jsme viděli už před šesti lety, kdy jsme na HitHitu vybrali na Jatka 2,5 milionu. I proto se snažíme hledat cestu, jak se k lidem dostat i během pandemie, třeba skrz televizi Naživo. Ale tenhle rok bude jiný. Teď už vidíme, že získat půl milionu korun, ať už skrze partnera, nebo crowdfundingem, bude stokrát náročnější než loni. 

Co z toho pro vás vyplývá? 

V roce 2020 nás podpořili lidé a my jsme mohli tvořit. Nemuseli jsme brzdit v tvorbě, naopak, museli jsme být aktivní, abychom získali od lidí podporu. Letos to ale bude o mnohem větší soběstačnosti. Hledám cesty, jak projekty živit, aniž by to bylo jen o vztahu s divákem, který si koupí vstupenku.

Co si pod tím představit? 

Třeba projekt obecních rozhlasů. Známí umělci se rozjedou do všech koutů země a ve vesnici zazpívají místním. Přivezou jim kulturu přímo domů. Také starostové mají fondy na kulturu, které teď nemají kam investovat. Za jeden den můžeme výkonných umělců poslat třeba sto. Nebo rozjíždíme projekt kultura do školek a prvních tříd. Na rozdíl od vyšších tříd základních škol fungují (rozhovor vzniknul v lednu 2021, pozu. red). My vezmeme manéž a přivezeme ji dětem. A pak jsou tu už zmiňované vitríny. Začínáme pomalu, restaurace, bary, hračkářství, menší podniky, které jsou na hranici přežití, žádné korporáty. Tímhle sice neuživíme company, ale uživíme alespoň jednotlivce, než se otevřou divadla. Hledáme alternativy, jak se adaptovat.  

A co televize Naživo, ta vám přináší nějaký zdroj příjmu? 

Je to hodně nákladná věc, výroba stojí miliony korun. Část jsme zaplatili my, velkou část ministerstvo kultury, partneři. Teď jsme v jednání s ministerstvem, Českou televizí, Primou, Českými Radiokomunikacemi a sponzory a hledáme nový funkční model. Nejsme schopni zajistit terestriální vysílání v tomto rozsahu dál. Je to nad naše limity. Aby Viktor Tauš točil filmy, já režíroval divadlo, a ještě řešil celkový vývoj firmy. Točí se vlastně každý den. Chtěli bychom víc zasáhnout regiony, mít pořady rozdělené na pop a alternativu, nebýt arbitr vkusu, dávat prostor všem. To se za ten zhruba měsíc podařilo jen v náznacích.

Rostislav Novák
Tomáš Novák týdeník HROT

Pro vás osobně dnes finanční stabilitu představuje kombinace práce pro filmové produkce a divadlo? 

Vždycky jsem se snažil to kombinovat. Půl roku jsem trávil divadelní formou, ať už jsem režíroval, nebo hrál. Druhou polovinu roku jsem se snažil být na nějakém filmovém projektu. Loni to bylo zmiňované Oslo, nedávno jsem točil film s Rudolfem Havlíkem. S Viktorem Taušem šestidílnou sérii pro ČT Zrádce. A koncem roku jsem byl na televizním natáčení ještě víc, než jsem si představoval, neboť jsme rozjeli televizi Naživo. Začal jsem asi myslet víc filmařsky než divadelně. Trošku mě to občerstvilo. 

Pandemie vás trefila v hodně nešťastnou dobu - odložilo se představení Cest v O2 universu, váš rodinný dokument měl zazářit v kinech, ale skončil na internetu. Jak to s těmito projekty vypadá?

Vypadá to, že premiéru Cest společně s Bestsportem převedeme do jiného prostoru. Zřejmě do našeho vlastního šapitó, které se teď šije v Itálii. Bude to nová scéna Jatek, která bude kombinovat outdoor a indoor. Mohlo by stát na hraně Výstaviště a Stromovky. 

Lístky do O2 universa jsou vyprodané?

Je prodaných sedm tisíc lístků. Je to teď to nejcennější, co máme. Teď musíme lidem umět vysvětlit, aby změnu přijali. Šapitó má kapacitu 500 lidí, takže těch představení budeme muset udělat víc, než bylo naplánováno do O2. Ale nechceme to potřetí přesouvat. Tušíme, že arénové akce budou i letos passé. To samé platí o velkých festivalech. Je to logické – když se u PES 1 bavíme o dvou sektorech po 500 lidech uvnitř a venku o dvou po tisícovce, těžko budete na Colours of Ostrava domlouvat třeba Jamiroquai. To vůbec nedává smysl. Zcela se mění cenová politika, filozofie předprodejů, rozpočty akcí. Jako bychom všichni začínali od nuly. 

A film Na krev? Počítáte s nějakou obnovenou premiérou?

Film získal některá ocenění v zahraničí, ale premiéru si odbyl online. Nechci říct, že šest let práce přišlo vniveč, ale je to určitě škoda. Přemýšlet o nějaké obnovené premiéře dnes asi nemá cenu, protože kdo ví, jak to bude s kiny. Ta jsou na tom snad ještě hůře než divadla. Vždyť loni byl divadelní lockdown vlastně docela krátkou dobu. Byly to dva měsíce na jaře. Ale teď už je to říjen, listopad, prosinec, leden a bude to celý únor a březen. Půl roku. To už je vážně v prdeli… A do toho ten cirkus ve vládě. 

Obecně přístup vlády ke kultuře hodnotíte jak? Jak se vám komunikuje s ministrem Zaorálkem?

Osobně si myslím, že je to jeden z nejlepších ministrů kultury za poslední dobu. Ale zároveň všichni cítíme, že těžko dokáže věci ve vládě prosadit. Pozice kultury není dobrá, je to takový ocásek na konci.

Jaké roční náklady vaše projekty mají a kolik si v normálním roce vyděláte? 

Roční obrat La Putyky byl kolem 30 milionů. Jatka78 asi 30 milionů. A protože jsme divadlo, o zisku se moc hovořit nedá. Ale tím neříkám, že se nám nedařilo. Vždycky jsme dokázali tvořit nové projekty. To je pro mě hlavní měřítko úspěchu. Navíc jsme skoro z 80 procent soběstační, což je skvělé číslo. Ale jsme závislí na vstupenkách a nový cirkus je zároveň náročný na přípravu. Takže nemůžeme dělat deset premiér ročně. Uděláme jednu a ta se musí povést.  

Jaký by byl pro vás ideální stav? Myslíte si, že může jít v českém prostředí o ziskový projekt?

Nechceme dělat všechno. Muzikálová a černá divadla jsou možná ziskovější. Já neříkám, že je na tom něco špatného, ale není to naše cesta. Pro mě je ideální stav takový, kdy máš vyděláno tolik, že jeden rok nemusíš přicházet za každou cenu s novým představením, ale můžeš jen něco vyvíjet a investovat. Pak jsou tu témata jako budoucnost herců a akrobatů po kariéře. Bylo by fajn, kdyby divadlo generovalo tolik peněz, abychom se mohli zapojit i do těchto sociálních témat. 

Co tomu chybí?

Výrazné osobnosti, které by dokázaly ke kultuře přivést nové masy. Třeba jako se to povedlo gastronomii. Ta udělala hrozný skok a myslím, že tomu hodně pomohl Zdeněk Pohlreich. Ale také Roman Vaněk a poslední porotci z MasterChef. Z šéfkuchařů jsou tu uznávané osobnosti. To dnes kultuře chybí. Podívejte se třeba na starý český film, jedna osobnost vedle druhé. 

Vám by se taková role nelíbila? 

To si člověk asi nevybírá, to z vás udělá až schopnost oslovit diváky. Navíc je to strašná zodpovědnost. Chtěl bych ale kultuře pomoct získat pozornost lidí a médií. Abychom se o ní ve veřejném prostoru více bavili. Abychom se ptali, co je to vlastně naše kultura, jaký vliv má na naše životy, jak může reagovat na současná témata, provokovat…

Musíte mít dobré kontakty v byznysu. Vždyť jste na firemních akcích často vystupovali. Pomáhá vám to v dnešní době, kdy sháníte finanční podporu?

Určitě je to výhoda. Měl jsem ohromný respekt, když jsme dělali vystoupení pro odcházejícího šéfa Erste Group Andrease Treichla ve Vídni. Nikdy jsem event takového rozměru v zahraničí nedělal. Ale dopadlo to dobře a díky tomu jsem se seznámil s šéfem České spořitelny Tomášem Salomonem, se kterým mě spolupráce strašně bavila a je to pro mě hrozně inspirativní člověk. Stejně tak třeba s Nadací PPF, kde je tou osobností Jana Sedláčková. Vždycky je to o osobnostech na druhé straně a chemii mezi námi. A určitě je snazší žádat o podporu lidi, kteří znají naši práci. Horší je, když se musíte představovat na dálku. To je třeba příklad Tomáše Čupra. Snažíme se navázat spolupráci s Rohlíkem. Je to firma, která má přesně tu infrastrukturu, kterou kultura potřebuje k tomu, aby se dostala k lidem. Ale pan Čupr nás nezná, nikdy tu nebyl. Zároveň je to přesně ten typ manažera, jehož zkušenosti by nám mohly pomoct. Často nejde hned o peníze, ale třeba jen o radu, vyjádření podpory. Vždy je nejlepší, když lidi mohu vzít na přestavení a všechno jim ukázat. To ale teď nejde.   

Jak jste v tom tedy teď úspěšný? 

Zatím průměrně, ale jsme na začátku. Neumím moc mluvit spisovně, ale jsem taková prořízlá držka. Když mám radost, tak je extrémní, když je smutek, tak taky. Mám ADHD, což se projevuje tak, že když si něco vytyčím, tak si za tím nějak jdu. A teď je otázka, jestli je u toho člověk citlivý, nebo zda je jako slon v porcelánu. Já umím být obojí. Někdy něco poseru tím, že jsem moc aktivní, a někdy se snažím tak dlouho, až ty lidi přesvědčím. A taky se to učím. K tomu teď čtu knížku Šéfové jsou kokoti. Je super. Viděl jsem se tam skoro v každé větě. 

Kdy vám dojdou peníze, když se nic nezmění a stále se nebude v divadle hrát pro diváky?

Minulý rok jsme to měli postavené tak, že vydržíme do konce srpna. K dnešnímu datu víme, že do konce června. Pokud se nezačne hrát. 

Jste vůbec ještě divadelník? Když vás tak poslouchám, říkám si, jestli už nejste spíše něco jako kulturní developer, který vymýšlí nové formáty, taková tvůrčí dílna… 

Je fakt, že teď s bráchou Vítkem a vedením naší company přehodnocujeme, co Cirk La Putyka vlastně je. Určitě už nejsme jen novocirkusová společnost. Naše postavení je širší. Produkujeme představení, ale je tam i nějaké vzdělávání, sociální aspekty. Před dvěma lety mi nabídli v Creative Docku, abych stmelil jejich board. Nakonec z toho nic nebylo. Ale není to úplně mimo. Vždyť my během krátkého času, třeba dvou měsíců, z lidí, kteří se neznají, musíme udělat funkční organismus. Akrobati, osvětlovači, zvukaři, ti všichni si musejí důvěřovat. Když se akrobati nedomluví, jde o život. Navíc cirkus, symbol kruhu, tam je všechno. Koloběh života a smrti, pravěké ohniště, strach, vzrušení, nějaké to umělecké klišé. Když tohle všechno převedeš do normálního života, dá se na tom stavět všude. Adaptovat se a pracovat s respektem ke kolektivu. 

Jak osobně na vás dopadá tato izolace? 

Už v roce 2014 jsem dělal představení Dolls, kde byla hlavní linka o návratu ke kořenům a k nějaké jednoduchosti. O tom, že se vztahy lidí začínají rozpadat. Že si hledáme náhražky. Inspirovaly mě skutečné příběhy ze světa – třeba lidí z Německa, již žijí s plastovými panenkami, co vypadají jako živé, nebo v Japonsku s nafukovacími pannami. Letos jsme zase chtěli dělat představení Cesty v O2 universu. Jedna z deseti kapitol měla být výhledem do budoucna. Scénograf Martin Vybíral udělal před rokem a půl návrh scény, ve které lidé chodili se štíty na obličeji. Bylo to o izolaci a o individualizaci. Já nedávno natáčel v Oslu, kde mi dali podobný štít, k tomu jsme měli respirátor, brýle a dotýkali se rukavicemi.  Zažíváme vlastně něco, co si tvůrci vysnili ve sci-fi a akčních filmech. A řešíme to v zemi, kde jsme si mysleli, že nikdy nebude zemětřesení, tsunami ani nic jiného. A teď tu chodíme v rouškách a bojíme se mluvit s lidmi.  

Nic pozitivního na tom nevidíte? 

Určitě je výzva dělat věci jinak. Změnit myšlení, díky čemuž vznikají nové věci. Lidé využívají toto období na nějaký restart, věnují se více rodině. Na všem se dá hledat něco pozitivního. Je fajn, že se opíráme o své nejbližší, když se nelze opřít o ty nahoře. Z nás si občas někdo dělá legraci, že jsme cirkusáci. Ale podívejte se, ten největší cirkus se odehrává na vládě. Stačí si poslechnout prohlášení vládních představitelů, která si navzájem odporují, vyvracejí se, popírají. To je to nejabsurdnější drama. Bohužel už to není vtipné. To by bylo moc i na Becketta, Havla, Voskovce s Werichem. Tak moc absurdní to je.

Rostislav Novák (41)

  • Je český herec, režisér, choreograf a zakladatel a principál Cirku La Putyka.
  • Narodil se v Praze do divadelnické rodiny. Jeho otec je herec Rostislav Novák, k jeho předkům patří obrozenecký divadelník a loutkář Matěj Kopecký.
  • Vystudoval katedru alternativního a loutkového divadla na DAMU pod vedením Josefa Krofty. 
  • Ještě během studií nastoupil do angažmá v pražském divadle Minor, později hostoval například v Národním divadle, Divadle Archa a v Divadle v Celetné. 
  • V roce 2009 založil soubor Cirk La Putyka, moderní cirkus postavený na herectví, hudbě a akrobacii.
  • Působí také jako filmový a seriálový herec. Zahrál si například v novém filmu Bábovky, Zrádci, Clona, Underworld, Rudý baron nebo Hořící keř.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní