Rok po napadení Ukrajiny: krvavý příběh o naději

Něčemu věřit musíte. My – míněno judeo-křesťanská euroatlantická civilizace či zjednodušeně Západ – jsme si vybrali, že věříme (alespoň teoreticky) moci institucionalizovaného práva jako nejlepšímu známému principu organizace společné existence. Proti nám stojí lidé, kteří z různých důvodů věří věcem jiným; například mystickému propojení krve a země, slávě národa či prostě velikosti a síle.

Čtyřiadvacátého února uplyne rok od chvíle, kdy napětí mezi jedním a druhým způsobem uvažování přešlo v otevřený válečný konflikt. Role vlajkonoše protizápadního tábora se chopil ruský prezident Vladimir Putin (pro případ, že to někomu nebylo jasné už o čtyři roky dříve při anexi Krymu). Onen rok světem notně otřásl. Řada byla na západním společenství, aby zareagovalo. Aby dokázalo, že nechápe demokracii – coby styl vládnutí, jenž nejsnadněji dokáže nadřadit právo síle – jako pouhou existenci soustavy vyprázdněných institucí, nýbrž jako neustále obnovované odhodlání onomu setrvalému závazku dostát.

Jak jsme si vedli? Jistě lépe, než Putin čekal. „Kdyby se někdo pokoušel do ruské speciální vojenské operace na Ukrajině zasahovat, zažije něco, co dějiny ještě neviděly,“ vyhrožoval v první den války v domnění, že hrozba jaderným útokem potenciální spojence Kyjeva od poskytnutí pomoci odradí.

Z komika hrdina

Že se tak nestalo, je zásluhou mnoha aktérů, mezi nimiž není šťastná shoda okolností na posledním místě (letošní mírná zima například podstatně otupila ostří energetické mizerie, do níž se Evropa kvůli odstřižení od ruského plynu dostala). Putinovu hozenou rukavici však zvedl muž, do kterého by to do té doby nikdo neřekl – Volodymyr Zelenskyj. „Nepotřebuju někam hodit, potřebuju munici,“ odpověděl v den invaze na americkou nabídku přepravy do exilu. Televizní komik během následujících měsíců vyrostl v jednoho z vůdců Západu; nikoli ve smyslu moci, jíž disponuje, nýbrž ve smyslu zmiňovaného odhodlání dostát závazku nadřadit právo síle.

Zelenskyj do nové role zapadl rychle. Pochopil, že jeho publikem se stali západní politici, potažmo veřejnost. Herecká minulost mu usnadnila brnkat na jejich emoce přesvědčivě. Pomohlo i špičkově zvládnuté PR (například důraz na lidskost při jednání s ruskými zajatci v kontrastu s jejich vlastními zvěrstvy) a smysl pro branding (nezbytné khaki tričko). Jako důkaz příslušnosti k Západu zde fungovala forma v perfektním ladění s obsahem. Zabralo to: když v lednu Zelenskyj vystoupil v Evropském parlamentu , odpovědí na pozdrav „Slava Ukrajině!“ mu bylo mohutné „Herojam slava!“. Slzy dojetí v jeho očích byly nejspíš pravé.

A přesto nemá ukrajinský boj zdaleka vyhráno. Peněz na vypodložení ukrajinského rozpočtu je poskrovnu. Americký prezident Joe Biden minulý týden varoval Kyjev, že republikánský Kongres mu bude nakloněn podstatně méně, než byl ten demokratický. Turecko, ač člen Severoatlantické aliance, poskytuje Rusům možnost svobodně cestovat. Rakousko coby vojensky neutrální země odmítá posílat na Ukrajinu zbraně; Maďarsko, další členská země NATO i EU, dokonce jejich dodávkám tamtéž aktivně brání. Odhodlání dostát demokratickému závazku se zobrazuje na škále šedi, nikoli jako černá a bílá.

Není divu. Západ prožil bezmála osmdesát let bez válečných konfliktů na svém území (Balkán je jiná věc). Étos vyjádřený v kostce výrazem Konec dějin, jenž před třiceti lety posloužil americkému politologovi Francisi Fukuyamovi jako název knihy o nevyhnutelnosti liberální demokracie coby všeobecně platného systému vlády, zůstal oblíbený (ačkoli názvu knihy se dnes kdekdo pošklebuje).

Tak smýšlelo na Západě mnoho slušných a rozumných lidí. Když však ruské rakety začaly devastovat Kyjev, bylo zjevné, že tato škola myšlení selhala. Bylo třeba rychle konat správným směrem právě ve chvíli, kdy kompas přestal fungovat. Následující vypjaté chvíle proto přinesly mnoho zajímavých poznatků.

Hrůza nezmizela. Kdo vnímal strašné příběhy z předcházejících válek jako závan minulosti nebo exotiky, byl vyveden z omylu. Města srovnaná se zemí, masové hroby povražděných civilistů ,důkazy o mučení dětí i raketové údery záměrně vedené proti školám, nemocnicím a kulturním zařízením lze při souběžné rétorice tónu znějícího z Kremlu obtížně považovat za něco jiného než za pokus o dokonalé zničení Ukrajiny. A kdo si myslí, že tam věci končí, mýlí se znovu: minulý týden proběhly médii zprávy, že Moskva plánuje převrat v Moldavsku, kde je u moci proevropská garnitura.

Ústřední role Berlína. Německý spolkový kancléř Olaf Scholz se během prvních dnů války napřed nechal zapřít při telefonátu Joea Bidena, a potom dokonce odmítl jeho pozvání do Washingtonu (gesto i v mírových dobách prakticky bezprecedentní). V různých etapách války byl pro spuštění plynovodu Nord Stream II; zdržoval embargo na ruskou ropu ; na Ukrajinu nechal poslat několik přileb místo relevantní pomoci; dodávky tanků Leopard komplikoval, seč to šlo.

Z tohoto zorného úhlu to může vypadat, jako by Scholze platil jeho někdejší předchůdce ve funkci, kolega sociální demokrat Gerhard Schröder, jinak Putinův kamarád a člen správních rad Rosněfti i Gazpromu. A přece to byl týž Scholz, kdo tři dny po začátku války pronesl v Bundestagu zásadní projev o ­Zeitenwende , zlomovém bodu dějin (ve smyslu nutnosti Rusům čelit). Byl to on, kdo z hodiny na hodinu razantně zvýšil německý obranný rozpočet o sto miliard eur. A nakonec odsouhlasil celkem 178 tanků Leopard, což je víc než polovina ze tří set, jež Ukrajinci požadují.

Jinými slovy, Scholz udělal více kroků správným směrem do geopolitického neznáma než kdokoli na jeho místě od sjednocení Německa. Zašel dále, než bylo lze realisticky očekávat. A přesto je to málo; vítězství Ukrajiny vyžaduje mnohem intenzivnější intervenci materiální, vojenskou i politickou.

Pokud však Scholz jednal nad očekávání dobře, a přesto nedostatečně, je chyba jinde: v onom očekávání, které nebralo řešení bezpečnostního rizika číslo jedna na zřetel a s prvním bombardováním se ocitlo mimo realitu. „Jako by nám někdo vychrstl do obličeje geopolitický kyblík ledu a brutálně nás vytrhl ze snění,“ řekl na to téma americkému deníku The Washington Post rakouský ministr zahraničí Alexander Schallenberg.

Energetická suverenita Evropy. Tady je to velice podobné: řeč o nezdravé závislosti na Rusku byla po třicet let doménou rusofobů, zajatců starého myšlení a obecně škarohlídů. Dnes již argument, že je Putin ekonomicky racionální aktér a nebude se připravovat o zisky z prodeje fosilních paliv, zaznít z bdělých úst nemůže.

Evropa poté učinila pro zrušení ruského energetického diktátu mnohé. Nejdůležitější v tom smyslu byly pátý a šestý sankční balíček . Unie rovněž uvalila embargo na dovoz ruského uhlí, které vstoupilo v platnost v srpnu 2022, a zavedla podobné opatření na vývoz ruské ropy z moře do EU. Koncem loňského roku Německo zcela zakázalo nákup ruské ropy. Společně tato opatření znamenají, že objem dodávek ropy z Ruska by měl za letošek poklesnout ve srovnání s rokem 2022 až o devadesát procent. Cenou za to je inflační forsáž. Celoevropské zdražování mohlo být pomalejší, kdyby na přelomu tisíciletí kancléř Schröder a po něm i Angela Merkelová nebyli tolik ochotní vložit veškerá energetická vejce do ruského košíku.

Jaderné vydírání. Jakýs takýs konsenzus o jistotě vzájemného zničení v případě jaderné války padl. Namísto toho se začala rýsovat jiná praxe: taková, která by dávala nezodpovědným vůdcům širokou licenci pro nepřijatelné jednání. Putinův režim vyhrožuje jaderným úderem stále otevřeněji – ať už blufuje, nebo ne.

Vnitřní situace v Rusku. Naděje, že by ruští oligarchové mohli na prezidenta Putina působit jako brzda (či že by se mohli dokonce zasadit o jeho pád), selhala. Kreml ovládly někdy vzájemně spolupracující, jindy soupeřící frakce s vlastními ozbrojenými složkami. Kromě wagnerovců v čele s Jevgenijem Prigožinem jsou na vzestupu i další: jsou tu soukromé armády ministra obrany Sergeje Šojgua (Patriot) a oligarchy Gennadije Timčenka (Redut), o ozbrojencích čečenského vůdce Ramzana Kadyrova ani nemluvě. V únoru oznámil také Gaz­prom, že zakládá vlastní vojenskou jednotku.

Dříve bylo zvykem říkat, že o vliv bojují siloviki a byznysmeni. Dnes je každý velkopodnikatel zároveň silovikem a naopak. Stejně jako v případě padlého jaderného konsenzu jde o znatelný posun k hrubé síle jako jedinému platnému argumentu veřejného života.

Ukrajina je západní země. Píší azbukou a téměř polovina jich má ruštinu za rodný jazyk, ale Ukrajinci ukázali, že jejich budoucnost (nejspíš paradoxně Putinovou zásluhou) je západní. Svědčí o tom například horizontální způsob řízení armády, jenž dává lokálním velitelům výrazně větší – ve srovnání s Rusy – autonomii vůči centrálnímu velení. Kromě toho provedl prezident Zelenskyj uprostřed války protikorupční čistku ve vlastním kabinetu a pustil se do svého někdejšího mentora, oligarchy Ihora Kolomojského. To vše signalizuje, že Ukrajina skutečně nastoupila cestu od moci založené na pouhé síle k institucionalizaci moci práva.

Česká stopa. Projednou je ne docela bezvýznamná a ne docela beznadějná. Český premiér Petr Fiala byl jedním z prvních zahraničních státníků, kteří po začátku války zamířili do Kyjeva na podporu Ukrajiny; jeho vláda patří v kontextu EU v této disciplíně k těm aktivnějším. Češi mezi sebou vybrali miliardy korun na nákup zbraní i humanitární pomoc, a dokonce pro Ukrajince sestrojili vlastní dron .

Přes nezbytné brblání se Češi ukázali jako slušní hostitelé celkem téměř půl milionu ukrajinských uprchlíků (podle ministerstva vnitra jich v půli února bylo na území Česka asi 300 tisíc). Odměnou jim bylo, že předpovědi o „záplavách uprchlíků“ a strašlivých souvisejících problémech zcela selhaly; Ukrajinci se drtivou většinou ukázali jako stejně slušní hosté. (Napomohl tomu fakt, že šlo především o ženy a děti, ale to je pro tuto chvíli vedlejší.)

Konečně, po jedenácti měsících války zvolili Češi hlavou státu člověka spojeného se Severoatlantickou aliancí důkladněji, než kdy kterýkoli jejich krajan byl. Dali tak najevo své přání být součástí západního světa rozhodněji než Slováci, o Maďarech nemluvě.