Vybrané články
z týdeníku The Economist

Říše zanikají v krvi a hanbě

Ruská invaze na Ukrajinu je toho ilustrativním příkladem, říká britský profesor Dominic Lieven.

Říše zanikají v krvi a hanbě
ilustrace | Vojtěch Velický

Říše jsou velmocemi. Jejich zánik obvykle doprovázejí geopolitické nepokoje a války. Jsou to také mnohonárodní politická zřízení, v nichž vedle sebe žijí různé národy. Proměna říše v národní státy s jasně definovanými suverénními národy a hranicemi se jen zřídkakdy obejde bez velkého konfliktu. Ruská invaze na Ukrajinu je toho dobrým příkladem.

V osmdesátých letech 19. století napsal vrchní právní poradce ruského ministerstva zahraničí, že pokud by byl někdy národnostní princip – tedy vlastní stát pro každý národ – uplatněn na rozsáhlé území ovládané Romanovci, Habsburky nebo Osmany, výsledkem by byla strašná spoušť. Měl pravdu. Vyžádalo si to dvě světové války, množství menších konfliktů, genocidu a etnické čistky obřích rozměrů, než se imperiální mapa střední a východní Evropy změnila po roce 1945 v mapu národnostní. Velká část Blízkého východu se dodnes potýká s následky zániku osmanské říše a koloniálních říší Británie a Francie, které zaplnily vakuum po odchodu Osmanů. Evropské etnolingvistické a demokratické národní státy jen obtížně zapouštějí kořeny ve světě, kde věrnost tradičně patřila místní komunitě, náboženství, dynastii a regionu.

Následky rozpadu říše se často projeví až po jedné či více generacích. Bangladéš se od Pákistánu odtrhl až 24 let po rozpadu Britské Indie. Ačkoli byl zánik britského impéria zvládnut lépe než mnohé jiné, postimperiální konflikty dodnes zuří po celém světě, od Irska přes Blízký východ (Kypr, Irák, Palestina) až po Fidži. Nejhorším z nich je konfrontace mezi Indií a Pákistánem o sporný hraniční region Kašmíru.

Vydání

Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot.

Staňte se jedním z nich, nebo článek odemkněte zakoupením celého vydání.

od 184 Kč za měsíc

Předplatit

Máte předplatné?

Přihlásit