Konflikt Íránu s Izraelem hrozí skokovým zdražením ropy. Útok Teheránu je přitom přímým důsledkem laxnosti Západu na Ukrajině.
Konflikt Íránu s Izraelem hrozí skokovým zdražením ropy. Útok Teheránu je přitom přímým důsledkem laxnosti Západu na Ukrajině.
Bossové velkých technologických firem vidí v pokutách jen další součást nákladů na podnikání.
Bossové velkých technologických firem vidí v pokutách jen další součást nákladů na podnikání.
Do 30. let mají zmizet spalovací motory. Ale mnoho těch, kteří kupují auta, na to prostě neslyší.
Do 30. let mají zmizet spalovací motory. Ale mnoho těch, kteří kupují auta, na to prostě neslyší.
Nejsou to jen prázdné fráze, je to realita, komentovala tento týden svůj plán „proinvestovat se k prosperitě“ ministryně financí Alena Schillerová. Má to ale háček. Místo konkrétních projektů nabízí právě jen fráze.
Není divu, že v Poslanecké sněmovně vzletné řeči o zázračném zvládnutí krize díky půjčeným stamiliardám vyvolaly odpor. Původně totiž ministryně předhodila poslancům jen neurčitý nástin. Téměř 140 miliard korun z celkových 200 mělo jít do rozpočtové rezervy s tím, že se teprve uvidí, jak je vláda využije k pomoci ekonomice. Po kritice sice ustoupila, rozepsala 100 miliard mezi jednotlivé resorty a rezervu snížila na necelých 40 miliard. Přesto zůstává mnoho nejasností.
Zaprvé, vláda ANO a ČSSD už v minulosti dokázala, že s pojmem investice umí velmi šikovně žonglovat. Investicemi nazývala leccos – například zvyšování důchodů nebo platů ve veřejném sektoru. Ministři s oblibou mluvili o „investicích do lidí“. Ani v nynější situaci tak není vůbec jasné, jak velká část z oněch 200 miliard skončí ve skutečných investicích, a jak velká například ve formě pomoci či dotací vybraným soukromým firmám, podnikatelům nebo voličům stran koalice v podobě „dárečků“.
Zadruhé, vláda v minulých letech nebyla schopná proinvestovat ani podstatně nižší částky. Důvod byl jednoduchý – nebyly projekty, za které by se miliardy daly smysluplně utratit. Nyní tvrdí, že s tím problém nebude. Peníze z eráru prý půjdou na akce, které jsou připravené, ale v původním letošním rozpočtu na ně nezbyly zdroje. Ani tady ale neexistuje žádná záruka.
O tom, jak umí vláda vzdušné zámky vydávat za realitu, svědčí například Národní investiční plán. Ten premiér Andrej Babiš představoval jako zásobník připravených investic dokonce za osm bilionů, aby se nakonec ukázalo, že jde o halabala naházené nápady bez priorit a realistických termínů.
A zatřetí, pokud má jít většina slibovaných desítek miliard do dopravní infrastruktury, jak tvrdí ministryně financí, nabízí se otázka, jestli na to budou ve stavebnictví vůbec kapacity. Například na opravy silnic už v předchozích dvou letech šly nadstandardně vysoké částky. Krom toho, že stavební firmy rozbombardovaly půl republiky a učinily z cestování po Česku peklo, se ukázalo, že si některé z nich ukously příliš velké sousto. Nebylo výjimkou, že kvůli neplnění termínů část akcí odpískaly, odstoupily od smluv anebo posílaly dělníky z místa na místo podle toho, kam právě měla přijet kontrola.
Existuje ale ještě jeden pádný důvod, proč plán na proinvestování k prosperitě kritizovat. Vláda rezignovala na jakoukoliv snahu udržet státní kasu pod kontrolou a slibuje každému něco. Zároveň ale odmítá byť symbolicky šetřit na provozu státu a tváří se, že když už deficit narostl do stovek miliard, nemá význam snažit se jej o jednotky miliard snížit.
Následky vládního proinvestování se k prosperitě ponese Česká republika mnoho následujících let. Je proto naprosto v pořádku chtít po vládě, aby se netvářila, že rozdává ze svého, ale jasně řekla daňovým poplatníkům, jak a komu chce jejich penězi pomoci.
