Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Dělat obyčejná elektrická auta už umějí, teď se pouštějí rovnou do těch, která mohou i létat. Čínské automobilky se rozhodly využít své know-how z vývoje vozů na baterky a posunout ho do nové dimenze. A nového živlu.
Dělat obyčejná elektrická auta už umějí, teď se pouštějí rovnou do těch, která mohou i létat. Čínské automobilky se rozhodly využít své know-how z vývoje vozů na baterky a posunout ho do nové dimenze. A nového živlu.
Celkem 146 zakladatelů, ředitelů a investorů českých technologických startupů napsalo premiérovi Petru Fialovi (ODS). Žádají o zavedení funkčního systému zaměstnaneckých akcií.
Celkem 146 zakladatelů, ředitelů a investorů českých technologických startupů napsalo premiérovi Petru Fialovi (ODS). Žádají o zavedení funkčního systému zaměstnaneckých akcií.
Americký prezident Jimmy Carter se na sklonku života dočkal uznání, jež se mu po čtyřicet let vyhýbalo
Novináři píší první verzi dějin, praví staré rčení. V případě Jimmyho Cartera, devětatřicátého prezidenta Spojených států, odvedli podle tohoto metru špatnou práci.
Osmnáctého února oznámilo Carter Center (instituce, jež se stará o odkaz i zdravotní stav svého zakladatele), že Jimmy Carter se v 98 letech rozhodl nepodstupovat další kola boje s rakovinou a namísto toho dožít v domácí péči hospicového typu. Tím momentem začala média chrlit Carterovy de facto nekrology příslušně uctivého tónu podle pravidla „o (skoro) mrtvých jen dobře“. Většina z nich se opírala o cenný poznatek, že Carter coby prezident sice nestál za mnoho, ale protože pak žil ještě dlouho, byl velice dobrým bývalým prezidentem.
Není to poznatek nějak mimořádně čerstvý. Před jedenadvaceti lety dostal Carter Nobelovu cenu za mír „za desetiletí neúnavného úsilí o nalezení mírových řešení mezinárodních konfliktů, prosazování demokracie a lidských práv a podporu hospodářského a společenského rozvoje“. Někomu to může znít jako ptydepe, ale v Carterově případě má taková formulace konkrétní obsah.
Vyprávět by o něm mohli vlasovci medinští, tedy těch několik, kteří po Carterově intervenci na světě zbyli. Vlasovec medinský, lidově guinejský červ, je parazit dlouhý půl metru až metr; bydlí nejraději v lidském těle, a ač své hostitele obvykle nezabíjí, strašlivě jim otravuje život. Vytáhnete-li si z nohy pár metrů tenoučkých červů, vězte, že máte drakunkulózu.
Do těla se vám taková mrcha dostane obvykle tak, že ji vypijete, protože pijete špinavou, teplou, často stojatou vodu. Jinými slovy, guinejský červ jde jen po chudých lidech z těch nejchudších částí světa. „Zjistili jsme, že se touto nemocí nikdo z politiků nechtěl zabývat, protože postihuje izolované vesnice v pouštních oblastech a v oblastech džungle,“ řekl Carter, když se – již po odchodu z Bílého domu – o existenci vlasovce dozvěděl.
Čerstvý exprezident tehdy učinil z vymýcení guinejského červa jednu ze svých priorit. Spolupracoval s ministerstvy zdravotnictví, místními dobrovolníky a institucemi, jako je Světová zdravotnická organizace; a spolupracoval efektivně. Počet registrovaných pacientů s drakunkulózou klesl z 3,5 milionu v roce 1986 na 600 tisíc v roce 1990 a na 75 tisíc v roce 2000. Onemocnění zcela zmizelo ze sedmnácti zemí, například Pákistánu, Keni, Indie, Jemenu, Senegalu a Kamerunu. Vypadalo to dokonce, že Carter přežije posledního guinejského červa (než v roce 2012 přišla zpráva, že se parazit začal šířit v Čadu mezi tamními toulavými psy).
Někde program zastavily války. Jinde naopak tlak na vyhubení guinejského červa přispěl k míru. V roce 1995 vyjednal Carter čtyřměsíční „příměří s guinejskými červy“ v súdánské občanské válce, což v té době bylo nejdelší kdy vyhlášené (a dodržené) humanitární příměří. To bylo novum; do té doby bylo taktikou zdravotníků čekat do konce konfliktu.
Úspěch ve věci drakunkulózy je dodnes citován jako jeden z hlavních důvodů pro udělení Nobelovy ceny – jediného takového ocenění, kterého kdy americký prezident dosáhl za činnost po odchodu z funkce.
Zároveň se však mezi Carterovými prenekrology začalo objevovat zajímavější téma: změna postoje k hodnocení jeho někdejšího působení v roli vůdce svobodného světa. „Jeho úspěchy jsou dnes vidět lépe a jeho neúspěchy se hůře pamatují,“ řekl serveru Christian Science Monitor Jonathan Alter, autor knihy His Very Best: Jimmy Carter, A Life.
Proč to? Odpověď, jež se nabízí, je nelichotivá pro nás novináře, kteří jsme snad příliš ochotně přijali myšlenku, že Carter byl mizerný prezident. Vždyť byl ve 20. století jediným zástupcem Demokratické strany, který v Bílém domě odsloužil jen jedno období (s pochopitelnou výjimkou JFK).
Odhlédneme-li však od stranického balastu, má Carter v úřadu na kontě mnoho zajímavého. Na zahraniční frontě skoncoval devětatřicátý prezident s politikou détente, jejíž pomocí vedli jeho předchůdci studenou válku. Politika détente spočívala de facto v uznání sféry zájmů SSSR a nevměšování se do jeho „vnitřních záležitostí“. Umožnilo to Sovětům dosáhnout jaderné parity s USA. Za osm let před Carterovým nástupem k moci klesly reálné americké výdaje na obranu téměř o čtyřicet procent, píše list The Financial Times.
Carter tento vývoj docela otočil. Investoval do vývoje nových strategických jaderných zbraní a nechal v Evropě instalovat rakety typu Pershing. Navázal kontakt s disidenty v SSSR i v satelitních státech (naopak Henry Kissinger, jenž dodnes požívá pověsti velkého stratéga, na disent zvysoka kašlal). Využil dohody z Helsinek o dodržování lidských práv (podepsána v roce 1975) k neustálému tlaku na sovětské vedení. I proto se za jeho vlády ve východním bloku rozjely Charta 77, Solidarita a další protestní hnutí. Byl to on, kdo prosadil bojkot olympijských her v Moskvě v roce 1980 kvůli čerstvé sovětské invazi do Afghánistánu (srovnej s dnešním stanoviskem Bílého domu v podobné věci ohledně Ukrajiny). „Lidská práva jsou duší naší zahraniční politiky,“ říkal – a byl za to mnohokrát vysmíván.
Jeho největší zahraničněpolitický úspěch přišel v roce 1978, kdy dotlačil izraelského premiéra Menachema Begina a egyptského prezidenta Anvara as-Sádáta do rekreačního sídla v Camp Davidu. Oba muži tam volky nevolky podepsali smlouvu o vzájemném uznání svých zemí; o rok později následovala dohoda o neútočení. Relativní klid na Blízkém východě je i po 45 letech přímým důsledkem těchto dohod.
V témže roce se Carter zasloužil o stejně zásadní změny i doma. Snížil daně z kapitálových zisků a v rámci deregulace odstranil mnoho byrokracie z bankovnictví, telekomunikací, železnic, nákladní dopravy, těžby zemního plynu i leteckého průmyslu.
Ne každý to chválí. Matt Stoller, ředitel výzkumu v levicovém think-tanku American Economic Liberties Project, tvrdí, že Carterovo působení poškodilo odbory a zahájilo období konsolidace bohatství v rukou stále menšího množství lidí. „Jimmy Carter v zásadě ukončil New Deal a nastartoval přesun amerického bohatství a moci směrem vzhůru, což jeho nástupci ještě dramaticky urychlili,“ řekl Stoller deníku The Washington Post. V očích jiných je to cesta vedoucí k prosperitě.
Ta cesta nebyla nijak snadná. Z důvodů podobných těm dnešním byla druhá polovina sedmdesátých let obdobím rychlé inflace. Carter v roce 1979 jmenoval do čela Fedu Paula Volckera, známého monetárního jestřába, aby inflaci zkrotil. Prezident přitom věděl, že dramatické zvýšení úrokových sazeb americkou ekonomiku zpomalí (ocitla se tehdy nakrátko v recesi) a ve volbách mu to uškodí. Stalo se, Volcker skutečně inflaci srazil; to už však byl prezidentem Ronald Reagan, který Cartera ve volbách v roce 1980 porazil ve 44 z 50 států.
Rok 1979 byl klíčový. Letní energetickou krizi vystřídala v listopadu krize kolem íránské islámské revoluce, jejíž protagonisté drželi 52 amerických diplomatů na ambasádě v Teheránu. V prosinci vtrhli Sověti do Afghánistánu. A především se do boje s Carterem pustil stranický kolega Edward Kennedy. Donutil jej k primárkám, v nichž nakonec uspěl úřadující prezident; vnitrostranický souboj jej však citelně oslabil.
Kvaziaristokrat z novoanglického Massachusetts a farmář z jižanské Georgie, který do dvanácti let vyrůstal bez tekoucí vody a s botami jen na zimu, si nepadli do oka. Jejich souboj způsobil ideologické rozdělení Demokratické strany natolik důkladné, že je citelně znát dodnes.
Změna tónu v komentářích o Carterově prezidentské roli naznačuje, že alespoň někteří Američané jsou ochotni spíš než momentální úspěch stranických barev ocenit muže, který se nebál uškodit si správnou věcí. Carter sám z takové změny už mnoho mít nebude; americká demokracie snad ještě ano.
