Recept pro Česko? Litevský Babiš skončil

Stranou zájmu médií soustředěných na americký prezidentský duel proběhly říjnové parlamentní volby v Litvě. Jejich kulisy, aktéři, ale i výsledky jsou přitom pro Česko tak zajímavé.

Recept pro Česko? Litevský Babiš skončil
Miliardář Ramūnas Karbauskis si léta zakládal na imagi bojovníka proti alkoholismu a mecenáše nejrůznějších veřejně prospěšných projektů. | Profimedia.cz

Nejjižnější a největší z pobaltských republik je historicky i geograficky součástí střední Evropy, s níž ji pojí nejen dynastie Jagellonců či převažující katolická religiozita. Nejsilnějším pojítkem je geopolitika. Litva – stejně jako většina střední Evropy – od nepaměti leží v průsečíku německého a ruského vlivu. Zažila bolševickou i nacistickou okupaci s terorem, jemuž podlehly stovky tisíc lidí a jiné stovky tisíc byly deportovány. Ze země prakticky zmizela početná židovská diaspora. 

Dnes je sice pobaltská republika členskou zemí EU i NATO a platí eurem, ale více než 60 procent jejích hranic tvoří Bělorusko a Rusko. To Litvu předurčuje k bdělému a ostražitému pohledu na mezinárodní vztahy a hledání domácího kompromisu v zahraniční politice. Na spory není čas, o čemž svědčí nedávné kybernetické útoky na tuto malou zemi.  

Litvu dlouhodobě sužuje extrémně nepříznivá demografie. Oproti roku 1989 se počet jejích obyvatel snížil skoro o celou čtvrtinu. Na úbytku se podílela jak nízká porodnost, tak ekonomická emigrace převážně mladých a dobře vzdělaných lidí. Trend odlivu mozků i rukou ale v posledních několika letech naštěstí slábne. Rok 2019 dokonce přinesl nárůst počtu obyvatel způsobený návratem řady Litevců domů, ať už z důvodu obav z brexitu, nebo kvůli ekonomickému růstu země, který otevřel stavidla různým státním programům. Štědřejší sociální a zdravotní systém i ohlášené investice do vzdělávání v posledních letech nejsou samo sebou. Rozvinuly se s blížícími se termíny prezidentských a parlamentních voleb. Přinesly zpomalení růstu i propad pečlivě střeženého rozpočtového přebytku do deficitu.  

Miliardář na scéně

Vraťme se však o čtyři roky zpět. V roce 2016 se v zemi uskutečnily parlamentní volby, které přinesly velký zvrat v dosavadním politickém vývoji. Až do tohoto roku země odolávala většímu odlivu voličů od tradičních stran k populistům. U moci se střídaly středolevicové a středopravicové vlády, osu stranického systému tvořili konzervativci a sociální demokraté, doplnění liberálními formacemi, postmaterialisty a uskupeními reprezentujícími národnostní menšiny (zejména Poláky a Rusy). Volby 2016 ovšem jednoznačně opanovalo uskupení s názvem Litevská unie rolníků a zelených (LŽVS), které – jako specificky pobaltské spojenectví moderních environmentalistů a tradičních agrárníků – dosud hrálo třetí housle. 

LŽVS před volbami 2016 ovládl jeden z nejbohatších lidí v zemi, podnikatel v zemědělství a zpracovatelském sektoru Ramūnas Karbauskis. Tento miliardář si po léta zakládal na imagi bojovníka proti alkoholismu a mecenáše nejrůznějších veřejně prospěšných projektů. Parlamentní volby přesvědčivě vyhrál populistickým mixem, jenž se velmi podobal tezím Andreje Babiše v roce 2013. Útočil na zkorumpovaný systém, kritizoval politiku jako takovou, sliboval manažerský styl vládnutí, masivní investice do všeho, zvyšování výdělků, penzí i sociálních dávek a zároveň snižování daní. Tímto mixem také oslovil podobný elektorát, jaký dnes v Česku obhospodařuje Babišovo ANO. 

LŽVS získala 54 křesel z celkových 141. Následovaly pozoruhodné povolební kroky. Karbauskis se na rozdíl od Babiše stáhl do pozadí, aby si udržel odstup. Do čela vlády vyslal dosavadního nestranického ministra vnitra a dříve vysokého policejního důstojníka Sauliuse Skvernelise. LŽVS se ve vládě spojila se sociálními demokraty, kteří vládli do té doby a které Karbauskis kritizoval vůbec nejvíce.

Skvernelisův kabinet se však od počátku potýkal s vnitřní nejednotou koalice. Sociální demokraté se na otázce setrvání ve vládě dokonce štípli, přičemž vládu podporovala jen odštěpená menší část. A tak musela být vládní koalice rozšířena o další partnery – konzervativní Svobodu a spravedlnost, respektive Volební akci Poláků v Litvě. Vláda se tímto krokem měla posunout doprava. Ve skutečnosti jen posílila svůj populismus. Výsledkem bylo na jedné straně snížení daní, na straně druhé zvýšení minimální mzdy, důchodů a sociálních dávek. A rychlý rozklad dosavadní rozpočtové odpovědnosti.

Navzdory populistickým krokům premiér Skvernelis v červnu 2019 neuspěl v prezidentských volbách. Dokonce neprošel ani do druhého kola. Novým prezidentem Litvy se stal dosavadní guvernér litevské centrální banky Gitanas Nausėda, který se coby nezávislý kandidát nejlépe vypořádal se silně antistranickým ovzduším v zemi. Ve druhém kole porazil jinou nezávislou kandidátku Ingridu Šimonytė, kterou ve volbách podporovali opoziční konzervativci. Nový prezident slíbil, že bude hledat cestu ke spojování společnosti, a tento slib zatím plní. 

Koronavirový letošní rok dal však litevské politické scéně novou dynamiku. Navzdory masivním vládním intervencím vzrostla nezaměstnanost i zadlužení a ekonomika zaznamenala pokles, byť menší než leckde jinde. Ačkoli Litva samotnou pandemii vcelku zvládla, přibylo kritiky, atmosféra v zemi zhoustla a vládnoucí populisté ztratili glanc. 

Tradiční strana může zvítězit

Opoziční konzervativci využili situace a – ačkoli je jejich předsedou vnuk „otce zakladatele“ postsovětské litevské demokracie Vytautase Landsbergise Gabrielius – za svého volebního lídra vybrali poraženou prezidentskou kandidátku Šimonytė. Tedy dámu se zkušenostmi s vládnutím, navíc symbolicky právě v době minulé hluboké hospodářské recese. Ingrida Šimonytė tehdy působila jako ministryně financí a hlavní architektka drasticky úsporného a také nepopulárního programu, jenž ovšem přispěl k nastartování nebývalého hospodářského růstu. Takže opravdu ví, do čeho jde. 

Ale zpět k volbám. Litevský volební systém je klasickým příkladem takzvaného paralelního smíšeného systému. Sedmdesát poslanců tu volí poměrně s využitím pětiprocentní volební klauzule, jednasedmdesát zákonodárců je voleno v jednomandátových obvodech dvoukolovým většinovým systémem. V praxi má navrch politická strana, která dokáže uspět nejen samostatně, ale má i koaliční potenciál pro volby na úrovni jednotlivých obvodů. Tedy v zásadě strana umírněná. Smůlu mají naopak strany neschopné kompromisu, excentrické nebo vyloženě extremistické.

Na výsledcích letošních voleb jsou zajímavé dva trendy. Prvním je jasná porážka všech dosud vládních stran, jimž všehovšudy zůstalo 39 mandátů z původních 77. Porážka mnohem hůře dopadla na malé koaliční partnery LŽVS. Žádná z těchto tří formací nepřekročila pětiprocentní hranici, a tak získaly jen několik přímých mandátů ve většinových obvodech. Agrárníci celkově ztratili 22 mandátů, a se zbývajícími 32 tak skončili na druhém místě. Situace připomíná jeden z možných českých scénářů, pokud Babiš v pudu sebezáchovy hodí své současné spojence přes palubu. 

Druhým a ještě zajímavějším trendem je velký návrat konzervativců z Vlastenecké unie, kteří jsou hlavními dědici hnutí za znovuobnovení nezávislé Litvy. Tato tradiční formace už poněkolikáté dokázala, že je schopna opoziční regenerace a opětovného vzchopení k velkému výsledku. Celkově si polepšila o plných 19 mandátů, když rozhodující náskok ukrojila ve většinové části „koláče“. S 50 mandáty jde o druhý nejlepší výsledek v její historii. Díky úspěchu dalších umírněných stran navíc konzervativci získali možnost zvolit si své koaliční partnery z více variant. Vcelku logicky se rozhodli pro koalici se dvěma liberálními politickými stranami. Nová koalice disponuje většinou 74 křesel.  

Lámání chleba teprve přijde

Nyní tedy vzniká nová středopravicová konzervativně-liberální koalice. Stejně jako ve Finsku mají všechny tři strany nové koalice ve svém čele ženy. Snad je v tomto případě příslibem opravdu racionálních řešení konkrétních problémů. 

Litevský „Babiš“ i jeho premiér odcházejí. Jestli z politiky, nebo jen do opozice, se zatím neví. Litvu teď každopádně čeká skutečné lámání chleba – zvládnutí druhé vlny pandemie, nastartování nového ekonomického růstu, a hlavně obnova důvěry v politiku. Je toho hodně a bude to bolet. Litevci jsou ale zvyklí a na vybranou vlastně nemají. 

Publikováno také na theconservative.online/cz

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní