Radek Špicar: Green Deal je pro český průmysl výzva

Cíl uhlíkové neutrality je pro českou ekonomiku reálný a může ji naopak posílit. Musí se ale transformovat a především investovat do vzdělání, říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar

Radek Špicar: Green Deal je pro český průmysl výzva
Radek Špicar | Tomáš Novák týdeník HROT

Proč jste se s Martinem Vohánkou, Martinem Wichterlem a Tomášem Salomonem rozhodli přijít s iniciativou 2. transformace ekonomiky?

První vlna transformace naší ekonomiky, po Sametové revoluci v roce 1989, vytvořila ekonomický model, který poměrně dobře fungoval následujících třicet let. Dnes už je ale přežitý. Chceme-li si udržet a nadále posilovat naši konkurenceschopnost, musíme ekonomiku znovu výrazně transformovat. 

Navíc ve společnosti panuje názor, že mnoha nutných změn, jako je Green Deal, reforma vzdělávacího systému nebo podpora diverzity, se české firmy bojí a aktivně proti nim vystupují. To ale není pravda a my bychom to rádi ukázali na konkrétních příkladech.  

V čem by druhá vlna měla spočívat?

V devadesátých letech stačilo být uprostřed Evropy a využívat tzv. polohovou rentu. Privatizovat státem vlastněné firmy a vsadit na levnou a zároveň kvalifikovanou pracovní sílu. V neposlední řadě pak nalákat zahraniční investory pomocí investičních pobídek. Ten model zafungoval. Pomohl nám úspěšně reformovat centrálně plánovanou ekonomiku a začít dohánět vyspělou Evropu. Už dnes jsme v ekonomické výkonnosti předhonili Portugalsko, Řecko a nedávno i Španělsko a dokonce Itálii. První vlna transformace ale přinesla i mnoho negativ, které je potřeba odstranit. 

Ta negativa podle vás způsobují problém „levné ekonomiky“. Co si pod tím představit?

Je to krásně vidět na čtyřech číslech. V době, kdy přišly odbory s kampaní „Konec levné práce“ byla průměrná hodinová mzda českého zaměstnance 10 euro na hodinu a v Německu 30 euro. Důležitější je podívat se na produktivitu, nebo chcete-li hodnotu práce, kterou takový zaměstnanec za hodinu práce odvede. U nás je to 13 eur na hodinu a v Německu 42 eur.

Není to tím, že by se čeští zaměstnanci nesnažili. Rozdíl je dán strukturou ekonomik. Česko je spíše subdodavatel bez většího množství finálních výrobců a globálně úspěšných značek. Zatímco zahraniční finalista má vysokou marži, ze které může zaměstnance dobře zaplatit, český subdodavatel má marži výrazně nižší, často v jednotkách procent. To se pochopitelně negativně odráží na výši mezd. Proto tomu říkáme problém levné ekonomiky. Chceme-li odstranit levnou práci musíme nejdříve odstranit levnou ekonomiku, obráceně to není možné. 

Naším problémem je i silná závislost na cizím kapitálu. Měli bychom být vděční, že zahraniční investoři tu jsou a musíme je dále podporovat. Zároveň to ale znamená, že z naší země každým rokem odtéká přes 300 miliard korun, které bychom jinak mohli použít na platy zaměstnanců, investice do výzkumu, vývoje nebo inovací. Proto je potřeba posilovat český kapitál a domácí firmy, ale i více motivovat zahraniční investory, aby své zisky nechávali u nás a dále je tu reinvestovali. 

Za třetí, je nutné abychom naší ekonomiku více automatizovali, digitalizovali a robotizovali a tím zvýšili produktivitu. Věříme, že bychom k tomu měli využít peníze z Národního plánu obnovy, kterým se Evropská unie snaží pomoci členským státům dostat se co nejrychleji z ekonomické krize způsobené koronavirovou pandemií. 

A hlavně, jak říká Martin Wichterle, vyrábět už za těch třicet let od revoluce umíme dost dobře, hlavně pro někoho jiného. Teď se musíme zlepšit v marketingu a začít výrobky a služby lépe prodávat a to pod naší vlastní značkou.

Jak je na tom v tomto směru český průmysl?

Průmysl tvoří páteř naší ekonomiky. Představuje přes 30 procent HDP, což je unikátní nejen v evropském, ale i celosvětovém kontextu. Průmysl tuhle zemi přes sto let živil, živí a já věřím, že ji ještě douho živit bude. Zůstane ale motorem české ekonomiky pouze za předpokladu, že se dokáže modernizovat a více využije digitalizaci, automatizaci a robotizaci, čímž se zbavíme špatně placených a fyzicky náročných pracovních pozic. Uvolněné zaměstnance pak můžeme rekvalifikovat na lépe placenou práci s vyšší přidanou hodnotou. Bez toho se nedokážeme vypořádat s negativním vývojem demografické křivky, která způsobuje, že i dnes, uprostřed nejhorší hospodářské krize v našich novodobých dějinách, máme více neobsazených pracovních míst než nezaměstnaných. 

Vidím také potenciál ve spolupráci soukromých firem, státu a univerzit například  v oblasti nanotechnologií. V minulosti u nás soukromý sektor a univerzity moc nespolupracovaly, avšak pandemie ukázala přidanou hodnotu takové spolupráce. Dobře to bylo vidět při vývoji a následné výrobě ochranných prostředků za začátku pandemie. Vývoj ochranné masky vzniklý ze spolupráce ČVUT, Czechinvestu a firmy Beneš a Lát byla skvělá ukázka, jak by taková spolupráce měla vypadat. 

Jak bychom měli přistupovat k výzvám jako Green Deal?

Předně si musíme všichni uvědomit, že klimatická změna je fakt. Nevíme přesně, z jaké části jde o přirozené trendy a jak moc ji ovlivňuje lidská činnost, ale i kdyby to bylo deset procent – a ono to bude pravděpodobně o dost víc – musíme s tím něco dělat. Musíme být aktivní. Zároveň je potřeba zůstat realisty a uvědomit si, jak jednotlivé sektory fungují a co je v jejich možnostech. Jak rychle zvládnou automobilky dramaticky snížit emise CO2 a podobně. Vím, jak je to těžké například pro hutníky, nebo jiná průmyslová odvětví. Proto volám po tom, abychom dělali reálné maximum, ale aby to bylo ufinancovatelné a přitom tento proces nevytvářel přílišnou sociálně-ekonomickou zátěž pro obyvatele. Pro takhle hlubokou strukturální změnu potřebujeme podporu obyvatel, kdybychom šli příliš rychle bez ohledu na dopady pro obyvatele mohli bychom o ní přijít. To by celé nutný proces mohlo výrazně zpomalit nebo úplně zastavit.

A jsou české průmyslové firmy proti?

Nejsou proti, i když si to mnoho lidí myslí. Jen se snaží, aby stanovované cíle byly racionální a splnitelné, což považuji za zcela oprávněné. Někteří už tento směr aktivně podporují, společnost Eurowag Martina Vohánky je toho dobrým příkladem. S cílem dosáhnout uhlíkové neutrality v roce 2050 souhlasíme i když její dosažení pro nás bude těžší než pro naprostou většinu ostatních evropských zemí. 

Co považujete za nejdůležitější pro změnu vnímání Green Deal v Česku?

Za naprosto klíčové považuji, jak se o Green Dealu vyjadřují naši politici a co v tom dělají. Jezdím už pár let po Čechách povídat si s lidmi o našem členství v Evropské unii a vidím, jak obrovský vliv mají politici na názory lidí… Když prezident Zeman v diskuzi řekne, že musí mnohem déle luxovat svoji chalupu, protože Brusel zakázal výkonné luxy, tak se mě lidé tři měsíce neptají na nic jiného než, jestli je to pravda. Když budou politici říkat, že je Green Deal nesmyl a naše země to musí dělat jen proto, že nás k tomu někdo nutí, bude to zlé. Když budou jednoduše a pochopitelně vysvětlovat, proč to musíme udělat, v čem to spočívá a jak to uděláme, tak máme z poloviny vyhráno.

Také by bylo dobré, kdyby veřejně říkali, že to není jen Evropa, která jde touto cestou a že rozhodně neplatí, že je jediná ochotná touto náročnou transformací projít. Uhlíkovou neutralitu do roku 2050 mají za cíl i Spojené státy, Japonsko, nebo Jižní Korea. Dokonce i Čína, pro kterou to bude neskutečně těžké, chce tento cíl splnit do roku 2060. 

A co je třeba ještě ke změně?

Samozřejmě byznys. V ekonomice jsou podnikatelské subjekty, na které to dopadne víc než na kohokoliv jiného. Když řeknou: „Ne, je to špatně, to prostě nezvládneme," tak bude těžké cokoli prosadit. Když ale řeknou „považujeme to za důležité a když budou splněny určité podmínky, tak do toho jdeme, protože nás to naopak může posílit", máme další nutnou podmínku úspěchu splněnou. Zejména když to řeknou ti, na které to nejvíc dopadne.

Dalším pilířem vaší iniciativy je vzdělání. Můžete nastínit koncepci, jak by mělo vzdělání v budoucnu vypadat?

Vzdělání je základ. Je to nejdůležitější věc pro budoucnost, speciálně takových zemí jako jsme my, tedy bez nerostných zdrojů, které nemají nic cennějšího než hlavy svých obyvatel. Proto náš Svaz velmi intenzivně lobbuje za maximální navyšování platů učitelů, protože dobře placený učitel je podmínka nutná. Samozřejmě ale ne dostačující. Bez ní to ale opravdu nepůjde. Osobně si myslím, že je potřeba české školství nastavit tak, že už od základní školy v každém budeme hledat jeho talent a umožníme mu ho maximálně rozvíjet. Je potřeba, aby se dostalo, co nejdál v tom, co mu jde, a nemuselo v rámci vzdělání čelit přehnaným nárokům v tom, v čem nevyniká. 

Přesto musíme respektovat, že jsme ekonomika s určitou strukturou, která má své potřeby a vyžaduje více technicky vzdělaných odborníků a absolventů přírodních věd. Právě nedostatek inženýrů je jedním z akutních problémů, kterým český průmysl čelí. Náš trh práce je vyčerpaný a už není kde brát. Měli bychom se tedy pokusit měkkými nástroji studenty motivovat ke studiu v této oblasti. Třeba pomocí znovuzavedení polytechnické výuky na základní školy. To neznamená, že budou povinně obrábět dřevo, nebo smirkovat prkénko, ale naučí se například základy kódování, 3D tisk, práci s drony a podobně. Jde o to, aby si techniku vyzkoušeli a dostali šanci si k ní vytvořit vztah. Když je ale jejich srdce a talent potáhne jinam, třeba k humanitním předmětům, neměli bychom jim v tom bránit. Chcete-li být v něčem naprostá špička, musíte k tomu mít určité předpoklady, musí vás to bavit a naplňovat, přinucením to nejde.

Nějaké příklady z praxe?

Dodnes si vzpomínám na rozhovor s Billem Gatesem, který říkal, že jedna z velkých chyb Microsoftu v jeho začátcích bylo to, že se snažili analyzovat slabé a silné stránky svých zaměstnanců a pak se zaměřili na posilování těch slabých. Podle něj to byla chyba. Vedlo to k průměrnosti. Pochopil, že jestli chtějí být mezi nejlepšími firmami na světě, tak se musí snažit, aby už silné stránky jejich zaměstnanců byly ještě silnější, nejlépe nejlepší na světě.

V čem ještě se česká ekonomika, české firmy a lidé budou muset zlepšit, abychom nadále dokázali dohánět ty nejsilnější ekonomiky?

Obrovským problémem je kvalita veřejného sektoru. Všechny organizace jako Světová banka, OECD, Evropská komise upozorňují, že zatímco privátní sektor ušel od listopadu 89 obrovský kus cesty a je dnes plně konkurenceschopný, veřejný sektor je stále zapouzdřený, nevýkonný a nemoderní. To nás velmi oslabuje.

V neposlední řadě musíme překonat tradiční a řekl bych až kulturní handicapy, které si neseme s sebou. Málo z nás třeba, na rozdíl od Američanů, touží dobýt svět. Stačí nám fungující menší, středně velká firma, která nás uživí, dobře zaplatí zaměstnance a nám zbyde čas na soukromý život. Vím, o čem mluvím, i já jsem ten případ. Také se stále ještě příliš bojíme prohry. Není to tak hrozné jako v Asii, ale v porovnání s Amerikou, kde je prohra vítaná zkušenost, ji stále zbytečně považuje za stigma, za které bychom se měli stydět.

Potřebujeme také zlepšit naši schopnost umět se prodat a umět prodat to, co vyrobíme. Jsme skvělí technici, ale špatní marketéři a prodejci.

Na tom všem musíme pracovat a já věřím, že to dokážeme. Jediné, co jako země potřebujeme, a čeho se nám v minulosti nikdy nedostalo v dostatečné míře, je dost času bez válek, převratů a okupací. Jestli to tentokrát vyjde a budeme ten čas mít, jsem přesvědčen, že zase budeme patřit mezi nejúspěšnější svobodné země na světě, kam jsme už jednou patřili.

Radek Špicar (43)

Vystudoval Karlovu Univerzitu v Praze a University of Cambridge. Působil jako náměstek místopředsedy vlády pro ekonomiku Martina Jahna, ředitel vnějších vztahů ve Škodě Auto a výkonný ředitel Aspen Institute. Viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy je od roku 2012.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní