Saab patří mezi největší výrobce zbraní v Evropě a jeho ředitel Micael Johansson varuje před příliš ochranářskou politikou EU při výrobě vojenské techniky a produkci zbraní a munice.
Saab patří mezi největší výrobce zbraní v Evropě a jeho ředitel Micael Johansson varuje před příliš ochranářskou politikou EU při výrobě vojenské techniky a produkci zbraní a munice.
České firmy by většinou uvítaly zavedení společné evropské měny v Česku. Za výhodu eura považují zejména odstranění kurzového rizika a snížení transakčních nákladů. Jako rizikovou naopak vnímají společnou měnu z pohledu možného ručení za dluhy jiných států eurozóny. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte.
České firmy by většinou uvítaly zavedení společné evropské měny v Česku. Za výhodu eura považují zejména odstranění kurzového rizika a snížení transakčních nákladů. Jako rizikovou naopak vnímají společnou měnu z pohledu možného ručení za dluhy jiných států eurozóny. Vyplývá to z průzkumu společnosti Deloitte.
Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Zastánce různých „národních“ řešení, včetně mnoha českých politiků, to asi nepotěší, ale pokud chce EU alespoň trochu konkurovat USA a Číně, jiná cesta než větší ekonomická integrace není.
Chovat se slušně k válečným zajatcům a umožnit nepřátelským vojákům bezpečně odejít do zajetí je nejlevnější možnost, jak zničit nejen ruskou, ale každou rozklíženou armádu
Krátce před Vánocemi zveřejnila ukrajinská armáda videonávod, v němž radí ruským vojákům, jak se bezpečně vzdát. Každý Rus, který už má války po krk, se podle něj musí nejdřív spojit s platformou Chci žít (na Ukrajině stačí zavolat na číslo 688), kde se dozví místo a čas příletu dronu. Na dotyčný dron – je malý, červený a vypadá jako dětská hračka – pak už stačí jen zamávat a vydat se za ním do zajetí. Na každého Rusa poté, alespoň podle doprovodné webové stránky, čeká hotový zajatecký ráj na zemi: dodržování ženevských úmluv o zacházení s válečnými zajatci, tři jídla denně, lékařská péče, pravidelný kontakt s rodinou a možnost výměny za zajaté Ukrajince.
Válečná propaganda využívala zajatce odjakživa. Když Dohoda na podzim 1916 slavně „nevyhrála“ bitvu na Sommě (Spojenci ztratili 620 tisíc mužů, Němci „jen“ 496 tisíc), pustili Britové do biografů stejnojmenný propagandistický snímek, v němž záběry na německé zajatce tvořily plných deset procent filmu. Dnes jsou zase mimořádně populární televizní rozhovory s – patřičně zkroušenými – zajatci.
Odvysílali je Rusové i Ukrajinci a před nimi spousta jiných: stačí si vzpomenout třeba na to, jak se v roce 2003 naparoval Saddámův režim, když se mu náhodou podařilo sestřelit americký vrtulník Apache a chytit dva piloty. Smyslem takových záběrů je demonstrovat doma i navenek sílu. Válečná propaganda ale může mít i jiný a důležitější cíl – přimět nepřátelské vojáky, aby se začali hromadně vzdávat. Dřív to obstarávaly frontové rozhlasové stanice či letáky („letáková“ bomba CIA je ostatně hlavním hrdinou jedné epizody amerického seriálu M*A*S*H), dnes to díky technickým vymoženostem připomíná víc než cokoli jiného reklamu na nějaký větší, zavedený e-shop.
Komicky vyhlížející dětský dron může být ve skutečnosti daleko důležitější než jeho sofistikovaní velcí bratranci ničící tanky, popřípadě útočící na strategické bombardéry rozmístěné na letištích hluboko v ruském týle. Když totiž vojákům jedné strany dojde, že je pro ně výhodnější se vzdát než bojovat, může to znamenat rychlý konec války. V minulosti se to už ostatně (minimálně) jednou stalo: mimořádně vojensky efektivní Němci dokázali i během posledních měsíců první světové války zabíjet více Spojenců než Spojenci Němců, jenže se kromě toho začali houfně vzdávat. Právě oněch více než 350 tisíc Němců, kteří od konce července do začátku listopadu 1918 přešli na druhou stranu fronty, předznamenalo německou kapitulaci a konec války, která zdevastovala Evropu.
První stát, který za první světové války málem položilo kapitulantství jeho – často nedostatečně vyzbrojených – vojáků, bylo Rusko. Během necelého prvního roku války se německým a rakousko-uherským jednotkám vzdalo 600 tisíc Rusů a roku 1915 se přidal další milion. Byla to kritická situace a generální štáb na ni reagoval s nevšední krutostí, když na podzim 1915 oznámil, že rodiny zajatých vojáků nedostanou od státu napříště ani kopějku a oni sami skončí po návratu na Sibiři. Následujícího roku klesl počet zajatců na třetinu, ale carští vojáci i tak s přehledem zvítězili v soutěži o toho, kdo za první světové války nejochotněji upadal do zajetí. Zajatci tvořili stěží uvěřitelných 51,8 procenta veškerých ruských ztrát (zabití, zranění, zmizelí, zajatci), přičemž nejbližším konkurentem byla mnohonárodnostní habsburská monarchie s ne zrovna loajálními slovanskými menšinami (31,8 procenta) a k válčení nezrozená Itálie (25,8 procenta). V případě Francouzů šlo jen o 11,6 procenta a Němci (devět procent) s Brity (6,7 procenta) na tom byli s morálkou ještě o něco lépe.
Na úplném začátku války se – pod drtivým německým tlakem – hodně vzdávali i vojáci Dohody, hlavně Francouzi. Němci jich během prvních dvou měsíců bojů pozabíjeli 329 tisíc (Němci utrpěli nejhorší dvouměsíční ztráty na jaře 1918, ale šlo „jen“ o 68 tisíc mužů) a do konce roku 1914 jich skončilo v zajetí více než 200 tisíc. Jenže francouzská armáda vydržela a Dohodě se podařilo německý postup zastavit, byť vojáky na frontu vozili v nejkritičtějších chvílích pařížští taxikáři. Mimochodem, pokud má někdo tendenci posmívat se francouzským vojenským výkonům, měl by si uvědomit, že kromě druhé existovala i první světová válka a po tak úděsných ztrátách dokázala zůstat bojeschopná jen málokterá armáda v dějinách.
S rokem 1915 se západní fronta stabilizovala. Vojáci uvázli v zákopech a paralelně s tím dramaticky poklesla jejich chuť nechat se zajmout. Důvodem bylo nejspíš něco, co britský historik Niall Ferguson popisuje jako kulturu zabíjení zajatců.
Historek o tom, jak někdo zastřelil vzdávajícího se nepřítele, jsou deníky vojáků, archivy i vzpomínkové romány plné. Často se to dálo v zápalu boje, jiný to udělal z obav, že jde o léčku (pověsti o perfidních Němcích či Francouzích skrývajících při kapitulaci revolver šířila oficiální válečná propaganda), nebo z pomsty za zabité kamarády, další kvůli radosti ze zabíjení, někdo jen tak (francouzský spisovatel Paul Vaillant-Couturier vzpomínal na důstojníky, kteří zastřelili zajatce, aby si „vyzkoušeli revolver“) a spousta dalších kvůli tomu, že dostala takové rozkazy. Hned na začátku války oslavovaly střílení bezmocných Francouzů v článku Den cti pro náš pluk jedny německé noviny a známé je líčení britského dělostřelce Charlese Tamese o tom, jak jistý skotský pluk vzal v červnu 1915 u Yper do zajetí 300 zajatců. Vypadalo to na idylku, ovšem jen do okamžiku, kdy Skotům jejich velitel řekl, že se teď s Němci musejí rozdělit o příděly. „Když viděli, že jejich důstojníci s nimi nejsou, okamžitě všechny postříleli a při tom řvali: ‚Zhebněte a táhněte všichni do pekla, vy svině.‘ A během pěti minut bylo na zemi po kotníky německé krve.“
Spousta takových historek se nejspíš nikdy nestala a jiné jsou zveličené, jenže stejně to stačilo ke vzniku spirály násilí: když vy se zle chováte k našim zajatcům, budeme se my chovat stejně k vašim. Nápad vzdát se byl zkrátka na západní frontě v letech 1915 až 1917 tak nebezpečný, že vojáci často raději bojovali do hořkého konce. A možná je to i jedno z rozumných vysvětlení záhady, proč miliony mladých mužů byly ochotny tak dlouho ležet na břiše v bahně a střílet na jiné – úplně stejné – mladé muže ležící na břiše v bahně.
Na jaře roku 1918 se dynamika války změnila. Německý vrchní velitel Erich Ludendorff se snažil využít okolnosti, že Američané zatím na frontu přesunuli jen malou část jednotek, a od března do července hnal své vojáky do pěti stejně krvavých jako marných ofenziv. Na tu poslední navázal nečekaný britský – tanky vedený – průlom u Amiens. Spojenci jen během prvního dne postoupili o jedenáct kilometrů a zajali sedmnáct tisíc Němců (o tři dny později jich bylo už třicet tisíc). Ludendorff mluvil o „černém dni německé armády“ a po něm následovala takzvaná stodenní ofenziva Dohody, která vedla k tomu, že Německo překvapivě požádalo o mír a na začátku listopadu 1918 válka skončila.
Překvapivě proto, že takový vývoj na straně Dohody málokdo čekal. Vojíni i generálové předpokládali, že budou s Němci bojovat ještě v roce 1919. Například velitel britského expedičního sboru Douglas Haig nepochyboval o tom, že se Němci dokážou zakopat na svých hranicích a udržet je. Němci sice během oněch sto dní ustoupili v některých směrech až o padesát kilometrů, ale pořád se z jejich pohledu bojovalo na cizím území (města jako Antverpy, Brusel či Lucemburk byla na konci války stále bezpečně „německá“) a pořád, jak už víme, dokázali zabíjet víc Spojenců než Spojenci Němců. Zdaleka nejspolehlivějším indikátorem hroutícího se německého válečného stroje tak bylo oněch více než 350 tisíc německých vojáků, kteří v posledních sto dnech války došli k závěru, že je pro ně výhodnější se vzdát než bojovat (šlo o víc než třetinu všech německých zajatců za celou válku).
Otázkou zůstává, proč se Němci začali hromadně vzdávat. Ferguson ani jiní historikové na to jasnou odpověď nemají a nezávazně nadhazují takové faktory, jako byl psychologický efekt amerického vstupu do války či porážky jarní německé ofenzivy, popřípadě poraženectví zdeptaného Ludendorffa prosakující do nižších pater armády.
Alespoň částečnou odpověď na tyto otázky mohou poskytnout dvě nedávno publikované statisticko-historické studie. První z nich vyšla roku 2014 v časopise Security Studies a její autor Ryan Grauer v ní tvrdí, že vojáci se častěji vzdávají tehdy, když je to pro ně výhodnější než bojovat. Jinak řečeno, ochota vojáka vzdát se roste s očekáváním, že s ním bude slušně zacházeno a válka brzy skončí, a naopak klesá tehdy, když se bojí smrti, hladu, mučení a dlouhého pobytu v zajetí. Hezky tomu odpovídají počty zajatců ve válkách 20. století. Zatímco Američané se v Koreji vydávali do zajetí jen v nouzi nejvyšší, Argentinci se během války o Falklandy vzdávali Britům skoro čtyřikrát ochotněji. Grauer se pokusil svou teorii aplikovat i na první světovou válku, ale ne zrovna přesvědčivě. Zajateckou vlnu na konci války vysvětloval tím, že vojáci cítili blízký konec války (otázka je, jestli něco takového opravdu mohli vnímat) a že se zlepšilo chování k válečným zajatcům (ovšem podložil to dost pofiderními důkazy).
Mnohem zajímavější jsou Grauerova pozorování toho, jakému konkrétnímu nepříteli se vojáci během první světové války ochotněji vzdávali. Ze statistik lze vyčíst třeba to, že Němci se Rusům vzdávali se čtyřikrát nižší ochotou než západním Spojencům a Britům o něco raději než Francouzům. Rusové pak skoro třikrát ochotněji upadali do německého než do rakousko-uherského zajetí. Pozoruhodné na tom je, jak přesně to odpovídá úmrtnosti v zajateckých táborech. Zatímco v britských táborech umírala tři procenta Němců, ve francouzských to bylo 6,5 procenta a Rusové dokázali umořit osmnáct procent všech zajatců. Víme také, že v německých táborech byla úmrtnost (7,5 procenta) nižší než v rakousko-uherských. Vojáci samozřejmě nevěděli, co se v zajateckých táborech nepřítele děje, hrubou představu si však mohli udělat na základě mezinárodních kontrol a novinových článků.
Autoři druhé studie (na internetu ji roku 2018 zveřejnilo Cambridge University Press) statisticky analyzovali 597 bitev z 82 válek, které proběhly v letech 1939 až 2011. Jejich výzkum sice nedovede odhalit prvotní impulz, proč se vojáci v nějakém konfliktu začali vzdávat, ale velmi přesvědčivě tvrdí, že jde o silně nakažlivé kolektivní jednání. Jinak řečeno (osobní či zprostředkovaný) příklad spolubojovníků je zdaleka nejsilnějším faktorem, který přiměje vojáka k tomu, aby se vzdal. Připomíná to ze svahu se kutálející sněhovou kouli, přičemž rychleji se na ni další „sníh“ nabaluje v případě, že se v minulosti vzdali vysocí důstojníci, a tehdy, když vzdávající se voják očekává, že s ním bude nepřítel slušně zacházet.
Proč se začali Němci na konci první světové války vzdávat, stále moc nevíme. Nejspíš šlo o kombinaci důvodů, a když se po průlomu u Amiens během tří dnů vzdalo třicet tisíc Němců, vyvolalo to efekt sněhové koule. Vraťme se teď ale úplně na začátek k dronům, mobilům a platformě Chci žít. Vcelku nezpochybnitelné jsou tři postuláty. Zaprvé zopakujme, že když se začnou vojáci jedné strany masově vzdávat, může to konflikt rychle ukončit. Zadruhé ze statistik plyne, že vojáci jsou ochotnější „padnout“ do zajetí, pokud očekávají slušné chování nepřítele. A zatřetí platí, že masově se vzdávající vojáci jsou pro své spolubojovníky tou nejlepší reklamou, aby i oni začali toužit po zajetí.
Plynou z toho vcelku jednoduchá doporučení. Pokud chce kterákoli armáda s relativně nízkými náklady destabilizovat druhou, musí brát zajatce, nepřátelským vojákům dát šanci, jak se bezpečně vzdát, k válečným zajatcům se chovat slušně a dát o tom vědět „světu“. Tři jídla denně, lékař a malý červený dron jsou tím nejlepším nápadem, s nímž mohli Ukrajinci vyrukovat. Válka se dá koneckonců vyhrát mnoha různými způsoby, a když se roku 1915 vzdalo přes milion demoralizovaných, špatně vedených, nedostatečně oblečených a ničemně vyzbrojených ruských vojáků, armádu tehdejšího cara to málem položilo.
