Putinova flétna

Soutěž o chucpe roku má najednou favorita: Sergeje Lavrova.

Paul Gascoigne uměl lidem hnout žlučí.  Enfant terrible britského fotbalu slavil před nějakými dvaceti lety vítězství svých glasgowských Rangers nad městským sokem Celtikem předstíranou hrou na flétnu. Co má být? Inu, Celtiku fandí vesměs katolíci, kdežto fanoušky Rangers jsou protestanti, oranžisté, kteří, slaví-li, činí tak pomocí pochodů, v nichž je flétna ústředním nástrojem

Gascoigneovo gesto nemělo žádný sportovní význam. Šlo čistě o to, soupeře trochu ponížit, popíchnout, přinamíchnout; furiantství s nádechem strategického uvažování. Nechá-li se soupeř unést emocemi, bude příště slabší.

Diplomatický ekvivalent Gascoignea předvedl minulý týden Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničí. Že snad by Evropská unie měla Bělorusku platit za to, že Minsk nebude cpát migranty do Polska a Litvy pod tlakem, nechal se slyšet minulý týden. Soutěž o chucpe roku má najednou favorita.

Za tím furiantským návrhem je však hodně strategického uvažování. Alexandr Lukašenko nemá od loňských ukradených voleb naději na vylepšení vztahů s Evropou, naopak je zcela závislý na moskevské podpoře. Jeho země nemá z migrantského extempore nic, ale on zůstane u (iluze) moci.

Kremlu se navíc daří vrážet klín do křehké evropské jednoty na neobvyklém, levém konci spektra. Nevládní organizace viní z humanitárního průšvihu Bělorusy, ale i Poláky. Hodně lidí jim bude věřit. Důvěra v systém dostane další ránu. Lavrovova nestoudnost je jen jakousi oslavnou, řekněme, hrou na flétnu.