Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Půl roku války na Ukrajině: fungují protiruské sankce?
Vývoz drahých surovin drží Rusy nad vodou. Odříznutí od špičkových technologií se projeví až časem.
Před šesti měsíci vtrhli Rusové na Ukrajinu. Na tisíc kilometrů dlouhé fontové linii smrti a zkázy zuří opotřebovávací válka. V jejím stínu probíhá jiný boj – ekonomický konflikt, co do intenzity a rozsahu nesrovnatelný s ničím od čtyřicátých let minulého století, při němž západní země rozsáhlými sankcemi ochromily téměř dvoubilionovou ruskou ekonomiku.
Na účinnosti tohoto embarga závisí výsledek ukrajinské války. Zároveň ale hodně napoví o schopnosti liberálních demokracií projektovat globálně svou moc ve dvacátých letech 21. století, a to i vůči Číně. Znepokojivé je, že se sankční válka zatím nevyvíjí tak zdárně, jak mnozí doufali.
Ambiciózní cíle
Od února letošního roku uvalila Amerika, Evropa a jejich spojenci plejádu bezprecedentních omezení na tisíce ruských firem a osob. Polovina z 580 miliard ruských měnových rezerv leží zmrazená a většina ruských velkých bank je odříznuta od globálního platebního systému.
Amerika už nenakupuje ruskou ropu a v únoru příštího roku vstoupí plně v platnost evropské embargo na její dovoz. Ruské firmy nemohou nakupovat klíčové díly od motorů po mikročipy. Ruští oligarchové a představitelé státní moci nesmějí do zahraničí a mají zmrazený majetek. Americký tým nazvaný „KleptoCapture“ zadržel superjachtu, na jejíž palubě se našlo Fabergého vejce.
Tato opatření vyvolávají jisté zadostiučinění u veřejnosti na Západě, ale hlavně mají strategický význam. Jejich krátkodobým cílem, alespoň zpočátku, bylo vyvolat v Rusku krizi likvidity a platební bilance, která by Kremlu ztížila financování války na Ukrajině. Dlouhodobě je cílem sankcí oslabit ruské výrobní kapacity a technologickou vyspělost, aby měl Vladimir Putin v případě, že by dostal zálusk napadnout nějaký další stát, k dispozici méně zdrojů a kapacit. A hlavním cílem sankcí je odradit od válečných choutek všechny ostatní.
Za těmito ambiciózními cíli stojí nová doktrína západní moci. Unipolární éra devadesátých let minulého století, kdy Amerika neměla žádnou konkurenci, je dávno pryč a po válkách v Iráku a Afghánistánu přešla Západ chuť ve větší míře užívat vojenskou sílu. Sankce se zdály být vhodnou odpovědí, jelikož Západu umožňují uplatnit svou moc, protože kontroluje finanční a technologické sítě, jež tvoří srdce ekonomiky 21. století.
V posledních dvaceti letech se tyto nástroje používaly jako trest za porušování lidských práv, k izolaci Íránu a Venezuely a k ochromení firem, jako je Huawei. Embargo Ruska ovšem posunulo sankce na zcela novou úroveň, protože jeho cílem bylo ochromit jedenáctou největší ekonomiku na světě, jednoho z největších vývozců energií, obilnin a dalších komodit.
Knock-out nepřišel
Jaké jsou výsledky? V tří- až pětiletém výhledu napáchá odříznutí od západních trhů v Rusku velké škody. Do roku 2025 bude muset pětina jeho civilního leteckého parku zůstat na zemi, protože budou chybět náhradní díly na jeho opravy. Odkládá se vylepšování telefonních sítí a zákazníkům chybějí západní značky. Stát a nejrůznější ruští magnáti se zmocňují západního majetku v Rusku, automobilkami počínaje a řetězcem restaurací McDonald’s konče, a klientelistický kapitalismus jen kvete. Rusko opouští část nejnadanějších lidí, kterým se příčí realita diktátorského režimu a vidina, že se z jejich země stane čínská benzinka.
Problém je, že se Západu nepodařilo zasadit Rusku sankcemi knock-out. Ruský HDP se v roce 2022 podle odhadů MMF sníží o šest procent, což je podstatně méně než patnáct procent, o nichž mnozí mluvili v březnu, a méně, než o kolik se svého času propadla Venezuela. Ceny energií Rusku jen letos zajistí přebytek běžného účtu platební bilance 265 miliard dolarů, druhý největší po Číně.
Po počátečním ochromení se ruský finanční systém stabilizoval a země nachází nové dodavatele některého zboží, zejména v Číně. V Evropě zatím může energetická krize vyvolat recesi. Cena zemního plynu tento týden vyskočila o dalších dvacet procent, protože Rusko přiškrtilo dodávky.
Ukazuje se, že sankce zkrátka nejsou bezchybnou zbraní. První nevýhodou je časová prodleva. Odříznutí od přístupu k technologiím, na něž má Západ monopol, se projeví až po letech, a autokracie navíc díky přístupu ke značným zdrojům obvykle dokážou slušně ustát prvotní náraz embarga. Pak je tady odveta. Západ má sice nesrovnatelně vyšší HDP než Rusko, ale kontrola dodávek plynu dává Putinovi nemalou moc.
A největší chybou sankcí je, že plné ani částečné embargo neuplatňuje přes sto států na světě, které generují čtyřicet procent globálního HDP. Ropa z Uralu proudí do Asie. Dubaj se topí v ruských penězích a Emirates a další aerolinky létají do Moskvy sedmkrát denně. Globalizovaná ekonomika se dokáže výborně adaptovat na otřesy a příležitosti, zvlášť když většina států nemá zájem na tom, podporovat západní politiku.
Na Čínu by to nestačilo
Nedělejte si tedy iluze, že by sankce nabízely Západu levnou a asymetrickou zbraň proti Číně, což je ještě větší autokracie. Aby Peking odradil od invaze na Tchaj-wan, případně ji za ni potrestal, může Západ zabavit tři biliony dolarů v čínských devizových rezervách a odříznout její banky. Ale stejně jako v případě Ruska je nepravděpodobné, že by kvůli tomu čínské hospodářství zkolabovalo.
Čínská vláda navíc může jako odvetu odstavit Západ od dodávek elektroniky, baterií a léčiv, regály v supermarketech typu Walmartu budou zet prázdnotou a mezi zákazníky vypukne panika. A vzhledem k tomu, že Čína je pro mnoho zemí větším obchodním partnerem než Amerika, bylo by vymáhání globálního embarga ještě obtížnější než u Ruska.
Z ruské války na Ukrajině si tedy může Západ odnést ponaučení, že při konfrontaci s agresivními autokraciemi je třeba současně postupovat na několika frontách. Nezbytná je tvrdá moc. Demokracie musejí zapracovat na tom, aby je protivníci v případě konfliktu nemohli odříznout od klíčových surovin. Sankce hrají důležitou roli, ale Západ by je neměl nadměrně užívat. Čím víc zemí se bude obávat, že na ně Západ zítra uvalí sankce, tím méně jich bude ochotno uplatňovat embarga dnes.
Dobrá zpráva je, že půl roku po invazi se demokracie nové realitě přizpůsobují. Na Ukrajinu proudí těžké zbraně, NATO opevňuje evropskou hranici s Ruskem a Evropa shání nové zdroje zemního plynu a urychluje přechod k čistým zdrojům energie. Amerika snižuje závislost na čínských technologiích a tlačí na Tchaj-wan, aby posílil obranu.
Háček je v tom, že sankční válku proti Rusku zrovna tak studuje každá autokracie, a tím spíš ta čínská pod vedením Si Ťin-pchinga, a odnáší si z ní vlastní ponaučení. Na Ukrajině zuří konflikt nové éry, ve kterém se proplétají vojenské, technologické i finanční prvky. Není to však éra, v níž se Západ může spolehnout na svou dominanci. Jenom dolary a polovodiče žádnou agresi nezastaví.
© 2022 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
