Nová doba po Kapitolu: po demagogii zprava přichází šikana zleva

Ještě jsme se nestihli vzpamatovat ze středečního násilného zmatku na Capitol Hillu - ale první reakce naznačují, že žádná katarze nenastala.

Aby nedošlo k mýlce: Jsme snad všichni zajedno v tom, že to, co jsme viděli ve středu z Washingtonu, byl pokus o puč. Rozumní lidé se mohou maximálně neshodnout na tom, jakým způsobem měl proběhnout. 

Jisté je, že prezident Donald Trump se připravoval na možnost, že se mu nepodaří přesvědčit viceprezidenta Mikea Pence, aby v rozporu s duchem ústavy odmítl nechat spočítat hlasy volitelů Joea Bidena (což by Trumpovi bylo mohlo zajistit další čtyři roky v Bílém domě).

Pro takový případ pozval Trump své příznivce do Washingtonu, aby ztropili bengál. Jakkoli vydatně ztropený bengál však sám o sobě ústavně vzato neznamená mnoho. Trump zřejmě (ačkoli to je jen dohad) potřeboval vytvořit podmínky, jež by mu ponechaly jakous takous možnost posílit vlastní exekutivní pravomoc natolik, aby mohl zmařit předání moci Joeu Bidenovi. Bengál celoamerický, v jehož vyvolání zjevně doufal, by takovou záminkou být možná mohl.

To je samozřejmě nestoudnost a zasluhuje si to veškerého odsudku, jehož se také prezidentovi ze všech možných úst dostalo. Jindy pomalá byrokratická mašina se rozjela naplno: Kongresmanka Ilhan Omarová začala sepisovat ústavní žalobu (Trump by tak měl absurdní primát absolvování dvou impeachmentů). Nejmenovaní členové administrativy ještě ve středu uvažovali o aktivaci pětadvacátého dodatku ústavy, který umožňuje viceprezidentovi a kabinetu prezidenta odvolat, když vyjde najevo, že je posedlý ďáblem.

Oba tahy jsou prakticky neproveditelné, což vědí v kabinetu stejně dobře jako ve Sněmovně reprezentantů. Skutečnost, že o nich politici obou institucí stejně uvažovali, vypovídá dost o tom, jak moc prezident Trump všechny naštval (kromě Rudyho Giulianiho, což ovšem přestalo být relevantním měřítkem věcí).

Až sem lze snad dosáhnout široké shody v interpretaci středečního násilnického zmatku. Ale tady ta shoda také končí, což je zlé znamení.

Nastupující prezident Joe Biden a s ním zbytek establishmentu mluví o středečních událostech jako o povstání (insurrection). Někteří komentátoři, snad i z řad politiků, jsou dál a mluví o „domácím terorismu“.

Tady se debata dostává na tenký led. Demonstranti sice byli agresivní, ale to není docela novum. Jinde po světě jsou na podobné jednání zvyklí a mluví se o něm jako o demonstracích, ne jako o povstáních. Středa nebyla výjimečná jednáním demonstrantů, nýbrž tím, čeho měla dosáhnout pro prezidenta; ale to jako by z argumentace vymizelo.

Ze 30 tisíc lidí, kteří se podle odhadů na místě sešli, byli snad dva ozbrojeni plus u nich policisté našli jednu „dlouhou střelnou zbraň“, jednu bednu s Molotovovými koktejly a dvě podomácku vyrobené bomby v trubkách. Nosit s sebou bombu je jistě nehoráznost, ale celkový přehled vyzbrojení demonstrantů dává tušit, že šlo spíš o výjimku než o pravidlo. Vzhledem k tomu, že drtivá většina Trumpových příznivců patří k vášnivým obhájcům práva nosit zbraň, je naopak počet ozbrojených spíš překvapivě nízký.

Vypadá to tedy tak, že dotyční měli v úmyslu spíš demonstrovat než převzít moc. Co tedy dělá z demonstrace povstání? Fakt, že policisté nebyli připraveni a pustili demonstranty dovnitř? Kdyby tedy bylo policistů více, byla by to pouhá demonstrace, a ne domácí terorismus? Dělá tedy z člověka teroristu míra policejní rozhodnosti?

To jistě smysl nedává. Středeční události se mohou stát vhodnou holí k bití politických odpůrců. Čím hůře budou vypadat, tím tvrdší hůl to bude. To je levicový ekvivalent fake news: Kde Trump lže, jako když tiskne, chytrý člověk jako Joe Biden jen mírně nadsadí a z demonstrace udělá povstání.

Efekt je velmi podobný. Většina lidí reaguje spíš na nezvyklý pohled na fousaté rednecks pochodující po chodbách Kongresu s vlajkou Konfederace (ejhle, povstalec!) než na abstraktní pojem znásilnění ústavy, k němuž se Trump chystal (či stále chystá).

Když je řeč o středečním násilí, mnoho komentátorů zmínilo fakt, že policisté vůči demonstrantům zasahovali podstatně mírněji, než jak bylo zvykem při podobných demonstracích (ne povstáních, samozřejmě) kvazihnutí Black Lives Matter. Je to možné, a je-li tomu tak, je to jistě důvod ke znepokojení.

Ale právě tak si představme, co by se dělo, kdyby Ashli Babbittová, ona mladičká pomatená dívka, kterou ve středu zastřelil policista, byla černé pleti. Ještě týdny bychom o tom slyšeli ze všech stran a korporátní marketingoví mágové by vymýšleli „víčka pro Ashli“. A na tom mnoho nemění ani fakt, že Babbittová si svým jednáním o zásah přímo říkala, na rozdíl od některých černošských obětí policejní střelby z nedávné minulosti.

Nebo vezměme jinak střízlivý časopis The Atlantic. Na jeho webu se pochopitelně objevilo mnoho reakcí na téma středy coby  bezprecedentního útoku na americkou demokracii. Mezi nimi však jsou články, které jdou dále. „Nejenže to byl útok na demokracii, nýbrž dokonce na multirasovou demokracii,“ píše například Adam Serwer. Útok na demokracii, jejímiž aktéry jsou příslušníci více ras, je tedy z definice horší než útok na demokracii čistě bílou, černou, pruhovanou nebo jakou jinou? Doopravdy?

Oči jen přecházejí. A když se k nestoudné demagogii zprava přidá šikana zleva, nejspíš ještě přecházet budou.

Týdeník hrot

Objednat nyní