Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu
Europarlament a členské státy schválily směrnici, která ovlivní životy obyvatel Evropy jako žádná z dosud prosazených částí Green Dealu
Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Blíží se konec globalizace, nebo ne? V dnešním ultra propojeném světě těžko říct. Šance Čechů je ale v tom, že i čínským součástkám dají přidanou hodnotu.
Restrukturalizace by se měla týkat zhruba jedné pětiny zahraničního dluhu Ukrajiny, který nyní dosahuje dvaceti miliard dolarů (474 miliard korun)
Restrukturalizace by se měla týkat zhruba jedné pětiny zahraničního dluhu Ukrajiny, který nyní dosahuje dvaceti miliard dolarů (474 miliard korun)
Před 130 lety pochodovaly Prahou desetitisíce dělníků a „buržousti“ poprvé zažili strach z revoluce.
Dnes se na prvního máje bojíme koronaviru. Před 130 lety dostali naši předkové poprvé strach z továrních dělníků. Celá osmdesátá léta 19. století naháněla české sociální demokraty policie a souhrnná délka rozdaných trestů se počítala na století.
Ovšem 1. května 1890 měli dělníci legálně pochodovat Prahou a na Střeleckém ostrově uspořádat – jak se tenkrát říkalo – tábor lidu. Už v noci před svátkem zajistila policie podle Národních listů v Praze a v předměstích na 200 osob. „Obchodníci a zejména klenotníci kupovali revolvery; policejní ředitelství bylo v pravém slova toho smyslu zanešeno prosbami za ochranu a za vyslání policejních strážníků do krámů a závodů.“ Ranní trhy zely prázdnotou a „banky vysílaly své zřízence k inkasování směnek“ raději v občanském oděvu.
Ráno sice bylo chladno – pouhých osm stupňů – přesto se na Střelecký ostrov nahrnuly tak mohutné zástupy dělníků, že je měšťácké Národní listy v obsáhlé dvoustránkové reportáži popsaly slovem „kolosální“. Zhruba třicetitisícový tábor lidu pozorovaly z obou vltavských břehů davy obecenstva, ale žádného skandálu se od slavících sociálních demokratů – kolik z nich bylo skutečnými sociálními demokraty, kolik revolučními marxisty a kolik z nich vyznávalo anarchistický individuální teror, lze dnes sotva odhadnout – nedočkaly.
Nejdřív se řečnilo. Projevy ale byly tenkrát nudné stejně jako teď, a tak se omezme na konstatování, že se volalo po všeobecném volebním právu, dalších občanských právech a nejvíc ze všeho po uzákonění osmihodinové pracovní doby. Tu symbolizovaly tři velké „osmičky“ umístěné u vstupu na ostrov, do nichž bylo vepsáno: „Osm hodin práce – osm hodin klidu – osm hodin vědy.“
Odpoledne se dav ještě zahustil; to když dorazily ženy s dětmi. Nad hlavami vlály rudé prapory, hrála se národní hymna, Marseillaisa i dobové šlágry, vzduchem se nesl veselý zpěv a kdo mohl, ten tančil. Pivo teklo proudem, a když ke čtvrté hodině odpolední k všeobecné rozmrzelosti došlo 400 objednaných hektolitrů, běhali dělníci s půllitry po řetězovém mostě (krásný řetězový most neunesl tramvaje, a tak byl na konci století zbourán a dnes místo něj stojí fádní most Legií) do nejbližších malostranských hospod. Pak naštěstí dorazily dva vozy plné lahvového a situaci definitivně zachránil podnikavý hospodský Zelenka ze Žofínského ostrova, jenž „dal v loďkách potřebné pivo stále dodávati“.
Nehledě na zkonzumované hektolitry se, jak psaly Národní listy, stále nic nepatřičného nedělo. „S večerem opouštěli dělníci zvolna ostrov, ubírajíce se v malých tlupách aneb jednotlivě, docela tiše a vážně domů“ a pražský policejní ředitel „byl tedy s to k 10. hodině v noci do Vídně telegrafovat, že panuje v Praze i v předměstích nejvzornější pořádek a že stráž neměla po celý den příčiny ani k nejmenšímu zakročení“. Na ostrově zbyly asi tři tisícovky nejvěrnějších, ovšem i tito opozdilci se ke druhé hodině ranní rozešli v poklidu ke svým domovům.
Za celý den policie nikoho nezatkla, a tak mohly Národní listy s uspokojením napsat, že spolu s prvním májem minuly i „všechny ty zbytečné, ničím neodůvodněné obavy před hroznými věcmi, jež v tento den, jak bájila rozpálená fantasie, díti se měly“.
K ničemu tenkrát sice nedošlo, ale v myslích mnoha spořádaných Pražanů se přece jen něco změnilo. Nejlépe toto nové poznání – ne sice zámožného, ale přece jen středostavovsky situovaného – měšťáka vystihl Jan Neruda ve svém slavném prvomájovém fejetonu. Komunisté z něj později většinou citovali jen tuto jednu pasáž: „Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataliony dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení.“
Jenže Neruda toho napsal víc. Třeba to, že ačkoli se nebál, měl přesto „pocit nikoli příjemný“, kdy „takové divné očekávání čehosi neurčitého, naprosto neznámého zachvělo také mými všemi nervy“. Zatím to prý zažil jen dvakrát: „Poprvé roku 1848, v oněch hodinách, kdy Praha byla bombardována; tu se týž pocit probouzel a udržoval mezi jednotlivými výstřely pumových hmoždířů. A podruhé roku 1866, onoho dopoledne, kdy Prusové se blížili Praze.“
Dodejme, že v roce 1897 proniklo do Říšské rady prvních pět sociálních demokratů, v roce 1919 se se stal Vladimír Tusar prvním sociálnědemokratickým premiérem a mnohem později – ale to už je opravdu velká zkratka – přišel únor 1948.
