Průmysl s cejchem

Povinné testování přichází pozdě, navíc čím bude účinnější a čím víc nakažených zachytí, tím víc bude kvůli rostoucímu počtu paradoxně sílit tlak na tvrdý „lockdown“.

Na to, že Česko stojí „na bedně“ jako jedna z nejprůmyslovějších zemí v Evropě, se průmysl dokázal vmanévrovat v souvislosti s šířením covidu-19 do pěkné píáristické šlamastyky. Nezanedbatelná část veřejnosti včetně lidí, kteří mají vliv na utváření jejího mínění, si staví do kontrastu s průmyslem, který „jede“, a ještě si dává svíčkovou se šesti v kantýně, zavřené hospody i restaurace, o školách a školkách darmo mluvit.

Ani trochu tomu nepomáhají protichůdná opatření vlády, natožpak chucpe některých kapitánů průmyslu, kteří promeškávají unikátní příležitost nechat si svá arogantní prohlášení pro sebe.

Když k tomu připočtete ještě statistiky, které ukazují, jak se lidé nejvíc promořují v rodině a právě v zaměstnání, je tenhle status „věrchušky chráněné dílny“ opravdu nezáviděníhodný. Pravdu má exguvernér Miroslav Singer, když říká, že při trasování ani nemůžete od pozitivně testovaných dostat jinou odpověď, než že se nakazili tam, kam se smí, když skoro všechny jiné časově náročnější aktivity jsou zakázány. Kdo je takový blbec, aby sám sebe udal, že nařízení porušuje?

Co na tom, že velkou část průmyslu – od potravinářství až po nepřetržité provozy – zavřít fakticky nelze. Co na tom, že exportní fabriky, jež jsou součástí globálního řetězce, riskují svoji pověst spolehlivých dodavatelů právě tehdy, když zavřou, protože naruší chod u všech partnerů, kteří jsou za nimi a díky podstatně lepší epidemické situaci „venku“ normálně běží. Zastavit na čtyři týdny, když nejste sám, kdo to udělal, znamená velkou ztrátu po omezenou dobu, ale neznamená to potenciální nezanedbatelné riziko ztráty budoucí zakázkové knihy. Tomu mohou čelit všichni, kteří jsou nahraditelní – a která česká firma je nenahraditelná? To by pak přišlo líto i kmenovým zaměstnancům, kteří by jinak lockdown s plnou kompenzací asi v pohodě strpěli.

Povinné testování přichází pozdě, navíc čím bude účinnější a čím víc nakažených zachytí, tím víc bude kvůli rostoucímu počtu paradoxně sílit tlak na tvrdý „lockdown“, nikoli kvitování toho, že funguje, jak bylo zamýšleno.

Máme za sebou rok nebezpečného žití, a nic není u konce. Oj vej.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní