Proč volit Trumpa

Amerika nejspíš nebude díky svému 45. prezidentovi „znovu skvělá“, ale to neznamená, že Trump udělal úplně všechno špatně.

Proč volit Trumpa
Odmyslíme-li si bizarní balast Trumpova vystupování, zůstává obrázek Spojených států, které razantně snižují svoji ekonomickou, diplomatickou i vojenskou angažovanost ve zbytku světa. A to se mnoha jeho stoupencům líbí. | Profimedia.cz

To bude krátký článek, řeknete si při pohledu na titulek. Téměř jednohlasný mediální konsenzus říká, že Donald Trump je nejhorším prezidentem, jakého kdy Spojené státy měly. Jeho styl vládnutí však vydráždil mnohé jeho kritiky natolik, že přehlížejí i jeho úspěchy. Některé jsou nevyhnutelně dílčí, jiné jsou zřejmé jen ve srovnání s jeho předchůdci, ještě další jsou sporné, ale existují. 

Na domácí scéně hrají prim dvě otázky, pandemie a ekonomika. Jestliže pozdní – a mnohdy slabomyslná – reakce na šíření nákazy Trumpovi žádné body vynést nemohla, stran ekonomiky to není tak jednoduché. Prezident svoji politiku postavil na masivních daňových škrtech a souběžném tištění peněz ostopéro (obvykle se dočtete o „maximálně uvolněné monetární politice“, což je totéž). Ve druhém bodě mu měl být nápomocen šéfguvernér Fedu Jay Powell. Vyklubal se z něho ovšem člověk zdrženlivý, který některé hrany Trumpových nejdivočejších záměrů obrousil.

Hlavní je mít džob

K tomu je třeba přičíst efekt, jímž na americkou ekonomiku působí Trumpova zahraniční politika. Jeden z jejích zásadních deklarovaných úkolů, snížení obrovitého záporného salda obchodu s Čínou, zůstal zhruba tam, kde byl před čtyřmi lety – na nule. 

Jenže to je řeč akademická. Pro běžného voliče je důležité, že za Trumpa byla práce. A skutečně, počet čerstvých žádostí o podporu v nezaměstnanosti (týdenní údaj, jenž je nejpřesnějším barometrem americké nezaměstnanosti) se držel těsně nad hranicí 200 tisíc, a dokonce loni na podzim klesl i pod ni, čímž překonal 50 let starý rekord. Až nástup viru a lockdownu tento trend zastavil (a pravda, zcela zvrátil).

 

Zde se kontury Trumpových zásluh pohybují na šedé škále. Je pravda, že superzadluženost a nepřirozený růst cen některých typů aktiv (nemovitosti, akcie) v důsledku přílivu levných peněz představují nepřehlédnutelná rizika. A také je pravda, že Trump řečený trend nenastartoval, pouze nasadil forsáž tam, kde jeho předchůdce Barack Obama jen držel pedál plynu sešlápnutý proklatě blízko podlahy.

Zajímavější pohled přináší zahraniční scéna. Nemusí každý čtenář s Trumpem ve všech bodech souhlasit, ale těžko bude popírat, že prezident – v jistém rozporu s vlastním naturelem – splnil leccos z toho, co před čtyřmi lety sliboval.

Střídavě oblačno

Vezměte Afghánistán. Dnes je politicko-vojenská scéna v zemi nemožně rozdrobená, spory o moc mezi vládou a jednotlivými lokálními šéfíky se řeší kalašnikovy, zatímco Tálibán vyjednává jedno příměří za druhým, aby bylo co porušit. Před čtyřmi lety byla politicko-vojenská scéna v zemi nemožně rozdrobená, spory o moc mezi vládou a jednotlivými lokálními šéfíky se řešily kalašnikovy, zatímco Tálibán vyjednával jedno příměří za druhým, aby bylo co porušit. Rozdíl? Dnes je u toho 4500 Američanů, kdežto za Obamy až 100 tisíc.

 

Na Blízkém východě je střídavě oblačno. Trump přestěhoval ambasádu do Jeruzaléma, čímž dal najevo, že USA stojí ve sporu s Palestinci jednoznačně na straně Izraele. Fakticky se nezměnilo nic; a co se případného mírového uspořádání týče, je stejně daleko jako před čtyřmi lety. Hmatatelné změny v řečené oblasti jsou dvě. Zaprvé Islámský stát přišel o území a (díky Američanům) i o velitele, zadruhé Sýrii ovládlo Turecko s Ruskem – to druhé je ovšem jen vyústěním laxního amerického postoje k věci, jejž zavedl už Barack Obama.

Vztah s Čínou je komplikovaný. Trump drsně vytáhl proti nově sebevědomému Pekingu i za cenu rizika poškození vlastní ekonomiky. Střetem jistě trpí obchod po celém světě, ale také je pravda, že Číňané potřebovali, aby se jim někdo postavil do cesty. Že tak učinil narcistní hulvát, je v tomto kontextu vedlejší.

V Evropě je Trump velmi nepopulární. Jeho skepse vůči NATO přinutila západní Evropu připravit se na uspořádání, v němž si bude za vlastní bezpečnost ručit sama. Jak píše Edward Luce ve Financial Times, Trumpovi předchůdci mile žádali Evropany, aby laskavě přispívali do rozpočtu Severoatlantické aliance více – a nebylo jim to mnoho platné.

Odmyslíme-li si bizarní balast Trumpova vystupování, zůstává obrázek Spojených států, které razantně snižují svoji ekonomickou, diplomatickou i vojenskou angažovanost ve zbytku světa. Ať už si o americkém izolacionismu myslíte cokoli, je klidně možné, že v době postcovidové to budeme vnímat méně jako výstřednost a více jako nový status quo.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

Objednat nyní