Vybrané články
z týdeníku The Economist

Proč to musí být Biden

Donald Trump znesvětil hodnoty, které dělají z USA maják světa.

Proč to musí být Biden
Joe Biden | Profimedia.cz

Země, která v roce 2016 zvolila prezidentem Donalda Trumpa, byla nešťastná a rozdělená. Země, kterou teď žádá o znovuzvolení, je ještě nešťastnější a rozdělenější. Po necelých čtyřech letech jeho vlády je v americké politice ještě více zloby a křečovité stranickosti než dříve. Každodenní život v Americe svírá pandemie, která už si vyžádala téměř 230 tisíc obětí, to vše v atmosféře hádek, vzájemného obviňování a lží. Z velké části je to práce Donalda Trumpa a jeho vítězství 3. listopadu by znamenalo souhlas s tím vším. 

Joe Biden nenabízí žádný zázračný lék na americké strasti. Ale je to dobrý člověk, který by do Bílého domu vrátil stálost a slušnost. Je schopen odstartovat dlouhý a náročný proces pospojování roztříštěných kousků nádoby jménem Amerika. Proto, kdyby The Economist měl hlas, dal by jej Joeu Bidenovi.

Král Donald

Donald Trump neselhal ani tak coby šéf americké vlády, jako spíš v roli hlavy státu. On a jeho administrativa si připsali řadu politických vítězství a porážek, stejně jako jakákoli administrativa před nimi. Ale jako strážce amerických hodnot, svědomí národa a hlas USA ve světě tragicky selhal.

Nebýt covidu-19, mohla Trumpovi jeho politika klidně zajistit druhé volební období. V domácí politice snižoval daně, dereguloval a jmenoval spoustu konzervativních soudců. Před pandemií rostly mzdy nejchudší čtvrtiny pracujících o 4,7 procenta ročně. Optimismus malých podniků by téměř na třicetiletém maximu. Omezením přistěhovalectví dal svým voličům, co si přáli. Také v zahraničí přinesla jeho disruptivní taktika jisté vítané změny. Amerika rozdrtila Islámský stát a zprostředkovala mírové smlouvy mezi Izraelem a trojicí muslimských zemí. Někteří spojenci z NATO konečně utrácejí víc za vlastní obranu. Čínská vláda nyní ví, že ji Bílý dům považuje za vážného soupeře.

Tento výčet však skrývá leccos, proti čemu lze mít výhrady. Daňové škrty byly regresivní. Část deregulací byla škodlivá, zvlášť ve vztahu k životnímu prostředí. Pokus o reformu zdravotní péče skončil debaklem. Imigrační úředníci krutě odtrhávali děti přistěhovalců od rodičů a omezení přílivu imigrantů připraví Ameriku o vitalitu. Při řešení opravdu vážných problémů – Severní Korea, Írán, trvalý mír na Blízkém východě – si Trump nevedl o nic lépe než washingtonský establishment, jemuž se tak rád vysmívá.

Naše největší výhrada proti Donaldu Trumpovi však spočívá v něčem podstatnějším. V posledních čtyřech letech opakovaně znesvětil hodnoty, zásady a postupy, díky nimž se Amerika stala rájem pro své občany a majákem pro celý svět. Ti, kdo obviňují Joea Bidena z téhož či z něčeho ještě horšího, by se měli na chvíli zamyslet. Ti, kdo jsou ochotni nad Trumpovým zastrašováním jen pokrčit rameny a říct, že přece jenom tak tweetuje, přehlížejí, jaké škody tím napáchal.

Začíná to u americké demokratické kultury. Kmenová politika tu byla před Trumpem. Moderátor reality show „The Apprentice“ ji využil jako výtahu z televizního studia do Bílého domu. Ale zatímco většina prezidentů v posledních letech vnímala toxické stranictví jako něco, co Americe škodí, Trump z něj udělal úhelný kámen své vlády. Nikdy se nesnažil reprezentovat většinu Američanů, kteří pro něj nehlasovali. Tváří v tvář převážně pokojným protestům po vraždě George Floyda mu instinkt nevelel uzdravovat, ale vykreslovat demonstrace jako orgie rabování a levicového násilí – čímž ještě víc rozdmýchával rasové napětí. Dnes je 40 procent voličů přesvědčeno, že druhá strana není jen pomýlená, ale vyloženě zlá.

Nejnepochopitelnějším rysem Trumpova prezidentství je jeho pohrdání pravdou. Všichni politici se vykrucují, ale jeho administrativa dala Americe „alternativní fakta“. Ničemu z toho, co Trump říká, se nedá věřit – včetně tvrzení, že je Biden zkorumpovaný. Jeho příznivci z Republikánské strany přesto cítí povinnost jej hájit, což se projevilo při hlasování o impeachmentu, kdy výsledek s jedinou výjimkou přesně kopíroval stranické linie.

Vyhrocené stranictví a lhaní podrývá normy a instituce. Může to znít malicherně – Trumpovým voličům se koneckonců líbí jeho ochota urážet. Ale americký institucionální systém brzd a protivah trpí. Tento prezident volá po uvěznění svých odpůrců, ministerstvo spravedlnosti mu slouží jako nástroj osobní msty, zmírňuje tresty stoupenců usvědčených z vážných zločinů, rozdává rodinným příslušníkům lukrativní místa v Bílém domě a nabízí cizím vládám ochranu výměnou za špínu na rivala. Pokud prezident zpochybňuje regulérnost voleb jen proto, že mu to může zajistit vítězství, podrývá tím demokracii, kterou přísahal, že bude bránit. 

Vyhrocené stranictví a lhaní podrývá také fungování státu. Podívejte se na covid-19. Donald Trump měl šanci semknout celou zemi kolem dobře organizované reakce – a vyhrát díky ní druhý prezidentský mandát, jak to dokázali jiní světoví lídři. Místo toho viděl v demokratických guvernérech pouze soupeře a obětní beránky. Umlčoval a shazoval prvotřídní americké instituce, jako je Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). A často se vysmíval vědeckým doporučením, včetně potřeby nosit roušky. A neschopen vidět dál než za vlastní znovuzvolení dál a dál zkresloval zjevnou skutečnost o pandemii a jejích následcích. Amerika disponuje řadou vědců špičkové světové úrovně. A má také jednu z nejvyšších smrtností na covid-19. 

Se stejnou omezeností přistupoval Donald Trump i k americkým spojencům. Spojenectví zesilují americký vliv ve světě. Nejpevnější vazby vznikaly za válek, a pokud se zpřetrhají, v čase míru se je jen těžko podaří obnovit. Když se státy, které bojovaly po boku Ameriky, podívají na jeho vůdcovský styl, jen obtížně poznávají to, co kdysi obdivovaly. To je důležité. Američané mají sklon přeceňovat i podceňovat svůj vliv ve světě. Pouze svou vojenskou mocí nezvládne Amerika změnit cizí země, vleklé války v Afghánistánu a Iráku to dokázaly. Naproti tomu americké ideály skutečně slouží za vzor jiným demokraciím a lidem, kteří žijí v režimech, jež své občany perzekvují.

Trump si myslí, že ideály jsou pro naivky. Vlády Číny a Ruska odjakživa považovaly americkou rétoriku o svobodě za cynickou zástěrku přesvědčení, že síla je všemocná. Vláda Donalda Trumpa jim v tom dala tragicky za pravdu. 

Další čtyři roky tak historicky špatného prezidenta, jako je Donald Trump, by všechny tyto škody ještě zhoršily – a přidaly další. V roce 2016 američtí voliči netušili, do čeho jdou. Teď to vědí. Hlasovali by pro rozkol a lhaní. Podporovali by pošlapávání pravidel a degradaci státních institucí na soukromá léna. Vítali by změnu klimatu, která ohrožuje nejen vzdálené země, ale i Floridu, Kalifornii a americký Středozápad. Vyslali by signál, že někdejší šampion svobody a demokracie pro všechny by se měl chovat stejně agresivně a velkopansky jako každá jiná velká země. Znovuzvolení Donalda Trumpa by zpečetilo všechny škody, které napáchal.

Prezident Joe

Laťku pro zlepšení situace tedy nemá Joe Biden nastavenou nijak vysoko. Snadno ji přeskočí. Většina toho, co na něm v primárkách nejvíc vadilo levicovému křídlu Demokratické strany – že je centristou, institucionalistou a preferuje konsenzus –, z něj dělá Antitrumpa plně způsobilého napravit část škod, které současný prezident způsobil. Biden nedokáže vykořenit trpkou animozitu, která v Americe narůstá už desítky let. Ale mohl by připravit cestu k usmíření národa.

Bude zřejmě prosazovat program nalevo od předchozích administrativ, ale není žádný revolucionář. Jeho slib „vybudovat znovu a lépe“ by přišel na dva až tři biliony dolarů a zvýšil by roční výdaje o nějaká tři procenta HDP. Firmám a bohatým chce zvýšit daně výrazně, ale nijak drasticky. Hodlá přebudovat zchátralou americkou infrastrukturu, víc investovat do zdravotnictví a vzdělání a víc otevřít Ameriku přistěhovalcům. Slíbil vyšší investice do ekologických programů, zejména do výzkumu a technologií, které přinesou nová pracovní místa. Je schopný administrátor a věří v pokrok. Naslouchá radám odborníků, i když mu třeba nevyhovují. Je multilateralitou – méně konfrontační než Trump, ale cílevědomější.

Váhající republikáni se obávají, že starý a slabý Biden poslouží jako trojský kůň krajní levice. Je pravda, že radikální křídlo jeho strany se vehementně hlásí o slovo, ale Biden i jeho viceprezidentská kandidátka Kamala Harrisová v kampani prokázali, že je dokážou udržet na uzdě. Za normálních okolností by mohlo být prozíravé omezit moc levice hlasováním pro republikánské kandidáty do Senátu a Sněmovny reprezentantů. Tentokrát ne. Velké vítězství demokratů by posílilo převahu umírněných centristů, jako jsou Steve Bullock z Montany nebo Barbara Bollierová z Kansasu, nad radikály v Kongresu. Ani od jednoho se nedočkáte nějakého skoku doleva.

Jasné vítězství demokratů by prospělo i republikánům. Vyrovnaný souboj by je totiž mohl přimět k sázce na rozdělující, rasově polarizují taktiku, což je v čím dál rozdělenější zemi slepá ulička. Protitrumpovští republikáni říkají, že trumpismus je morálně zkrachovalý. Jejich strana potřebuje obrodit. Musí Trumpa rázně odmítnout.

V těchto volbách stojí Amerika před osudovou volbou. V sázce je samotná její demokracie. Jedna cesta vede k rozdělující, osobní vládě hlavy státu, jež pohrdá slušností a pravdou. Druhá cesta nabízí lepší možnost – něco bližšího tomu, v čem The Economist vidí hodnoty, které kdysi udělaly z Ameriky inspiraci pro celý svět.

Ve svém prvním volebním období byl Donald Trump destruktivním prezidentem. Druhý mandát by začínal utvrzen ve správnosti svých nejhorších instinktů. Joe Biden je jeho pravým opakem. Pokud bude zvolen, nikdo nemůže garantovat úspěch – jak by také mohl? Ale do Bílého domu by vstoupil s příslibem toho nejcennějšího daru, jaký může demokracie nabídnout: obnovy.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Testování ve školách je vládní trapas
  • Čím se liší konzervativec od liberála?
Objednat nyní