Vybrané články
z týdeníku The Economist

Proč je euro odolnější, než se zdá

Evropská měna není odsouzena k záhubě. Dokonce není úplně nereálné představit si budoucnost, v níž euro přežije, i když EU ztratí vliv.

Proč je euro odolnější, než se zdá
ilustrační foto | Profimedia.cz

V týdnech po pádu Lehman Brothers v roce 2008 se všichni pochopitelně báli o bezpečnost vkladů. Mnozí dospěli k přesvědčení, že je lepší mít peníze v ruce než uložené v bance s nejistou budoucností. Vzrostla poptávka po bankovkách. Prozíraví Němci údajně vycpávali matrace eury se sériovými čísly začínajícími „x“, která naznačovala, že byly vytištěny v Německu. Číslům začínajícím „y“ (Řecko) nebo „s“ (Itálie) se obloukem vyhýbali. 

Nedávalo to moc smysl. Eurobankovka je eurobankovka, ať ji vytiskl kdokoliv. V neklidných dobách však lidé hledají pocit bezpečí u silných států. A to jim „Evropa“ neposkytuje. Výmluvně to ukázala aktuální krize, během níž se státy bez ohledu na pravidla EU chovaly jako suverénní, samostatné jednotky – uzavřely hranice, ochromily obchod a začaly bezuzdně rozhazovat. Evropa tak působí slabě. Nebude proto trvat dlouho a přijde další záchvat nervozity kvůli euru.

Všeobecně se předpokládá, že společná měna nemůže přežít bez společného rozpočtu. Ale sdílení zátěže, jež by euro posílilo, se vždy jevilo jako příliš velký krok. Země s nízkým dluhem (a Německo obzvlášť) tak docela nevěří, že by výrazně zadlužené státy, jako je například Itálie, hrály fér. Euroskeptici předpokládají, že neexistence fiskálního centra rozerve eurozónu na kusy. To snižuje přitažlivost měnové unie. Zatím v Evropě stačilo ujišťovat, že fiskální unie v nějaké podobě – váhavě, neochotně, nejasně – bude následovat. Euro je mnohem odolnější, než se občas zdá.

Dějiny praví, že hlavním tmelem jakékoliv měnové unie je unie politická. To nevyhnutelně vede k centralizovanému systému zdanění a veřejných výdajů. Nabízí to způsob, jak se vypořádat s propady ekonomiky, které mají napříč měnovou zónou rozdílné dopady. Společná fiskální politika automaticky směřuje podporu tam, kde ekonomika utrpěla nejvíce. Koronavirus představuje jeden z „asymetrických otřesů“. V Evropě zasáhl nejprve – a nejvíce – Itálii a Španělsko. Země s vlastní měnou by principiálně mohla takové otřesy absorbovat oslabením měny nebo měnovou politikou střiženou sobě na míru. To v měnové unii není možné.

V současné situaci je obraz čím dál nejasnější. Vláda ručí za své dluhopisy, ale za peníze také. Ve světě s téměř nulovými úrokovými sazbami se rozdíl mezi hotovostí a dluhopisy smazává. Když centrální banky tisknou peníze, aby za ně nakoupily státní dluhopisy, hranice mezi fiskální a měnovou politikou se čím dál víc stírá. To platí i v eurozóně, která se usilovně snaží tyto dvě sféry oddělovat.

Kvantitativní uvolňování Evropské centrální banky (ECB) je v podstatě příkladem mutualizace: sdílené pasivum (hotovost) se vyměnilo za suverénní dluhopisy jednotlivých států eurozóny. ECB je společným podnikem. Určitá explicitní fiskální unie by se samozřejmě hodila. Nicméně k jistému implicitní sdílení zátěže už dochází.

Nic z toho nedělá z eurozóny hospodářského tygra. Její burzy jsou zatížené akciemi odvětví zdánlivě odsouzených k záhubě, jako jsou automobilky nebo bankovnictví. Euro samotné však k záhubě očividně odsouzené není. Dokonce není úplně nereálné představit si budoucnost, v níž euro přežije, i když EU ztratí vliv.

Závazků plynoucích ze společné měny se nezbavuje snadno. Ve světle spletitosti finanční superstruktury vybudované na euru působí perspektiva rozchodu děsivě. ECB, instituce stojící v samotném srdci eura, má slušnou sílu. V krizi dokáže velmi rychle nasadit mocné nástroje. EU je naopak tím, kdo stanoví pravidla. Potřeby současné krize vedou k pozastavení celé řady jejích omezení: volného pohybu pracovní síly, státní pomoci průmyslu a výdajových limitů. Euro však lidé používat nepřestali. Zvrátit jeho dosah je podstatně těžší.

Pohled na politiky handrkující se o to, kdo by měl nést rozpočtové náklady koronaviru, nedělá Evropě zrovna dobrou reklamu. Eurozóna je však pro jednou napřed. Kdo ponese fiskální zátěž způsobenou koronavirem, je otázkou, na kterou budou muset najít odpověď dříve či později všechny ekonomiky. Účet nakonec zaplatí v určitém poměru daňoví poplatníci, spotřebitelé a majitelů dluhopisů.

Ve většině případů se toto zúčtování odehraje uvnitř státních hranic. V eurozóně by se naopak měla v ideálním případě zátěž sdílet přes hranice. Některé státy na tom budou tratit, jiné vydělají. Právě odtud se v debatě bere ona hořkost. Všechno to dohadování zapříčinilo, že se eurozóna naučila zdárně přežívat ze dne na den. Nikdy neudělá dost, aby vyřešila všechny své rozpory. Ty se však nikdy nestaly její zkázou.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Muzikanti na mizině
  • Dlouhé čekání na krátkou práci
Objednat nyní