Vybrané články
z týdeníku The Economist

Ženy v čele islámské revoluce? Proč Íránky pálí hidžáby

Íránská teokracie se otřásá. Mohou tam, kde nezabraly ani masové protesty kvůli drahému jídlu a benzinu, zvítězit desítky let terorizované ženy?

Bezprostředním důvodem protestů je Mahsá Amíní, dvaadvacetiletá studentka, která zemřela 16. září poté, co ji zbila mravnostní policie – údajně proto, že měla příliš volně uvázaný hidžáb. | foto Profimedia.cz

Od vesnic uprostřed pustiny po schody Teheránské univerzity v hlavním městě vedou ženy muže. Stojí v čelech protestů a sjednocují davy tím, že pálí povinné hidžáby (pokrývky hlavy a ramenou), stříhají si vlasy a tančí na veřejnosti.

Bezprostředním důvodem je Mahsá Amíní, dvaadvacetiletá studentka, která zemřela 16. září poté, co ji zbila mravnostní policie – údajně proto, že měla příliš volně uvázaný hidžáb. Pocit nespravedlnosti je však živený desítkami let náboženských omezení, jejichž největší tíže dopadla na ženy. Po týdnu plném střelby a zabíjení se protesty nepřestávají šířit.

Utažené šrouby

Společenská omezení jsou posledními z vlny opatření, která mají posílit islámskou republiku v době, kdy se hledá nástupce nejvyššího vůdce, osmdesátníka ájatolláha Alího Chameneího. Ájatolláh v posledních letech vymetl reformátory a konsolidoval všechny státní funkce v rukou důvěryhodných fanatiků, k nimž patří i stoupenec tvrdé linie, prezident Ebráhím Raísí.

Když knír není na ozdobu, ale otázkou života a smrti

Způsob úpravy vousů v Iráku často vyjadřuje náboženskou a etnickou příslušnost. A zdaleka ne všechny styly jsou bezpečné.

Ve snaze posílit kontrolu nad společností vydal Raísí dekret „hidžáb a cudnost“, který dodal mravnostním jednotkám odvahu. Jejich příslušníci strhali plakáty nezahalených žen v kavárnách a nařídili majitelům, aby populární hudbu nahradili instrumentálními skladbami. Podle jedné lidskoprávní skupiny odvlekli členové mravnostní policie, muži v černém ozbrojení obušky, stovky žen do center morálky na „převýchovu“.

Boj o morálku se od revoluce v roce 1979, kdy islamističtí rabiáti křičeli „já rusárí já tusárí“ („zahal se, nebo trp“), posunul do technologické roviny. Úřady aktuálně plánují nasadit software na rozpoznávání obličeje k detekování nedostatečně zahalených cestujících v metru a v taxi aplikaci Snapp! nedávno přibyla ikonka, jež umožňuje nahlásit nevhodně oblečené pasažérky. (Ženy vzpírající se režimu mají vlastní aplikaci, Gershad, ve které mohou hlásit a sledovat pohyb mravnostních jednotek.)

Zamotejte dcery

Někteří protestující v obavách z represí mažou své účty na sociálních sítích. Jiní sahají k násilí. Státní média informovala o několika případech lynčování duchovních. Osm věřících bylo 17. září ubodáno v mešitě ve městě Šíráz na jihu země.

Vodu, ne uran!

Ve Vídni znovu začalo jednání o zastavení íránského jaderného programu. Domácí protesty íránským klerikům připomínají, co mohou dohodou získat.

Režimu nedělají starosti jen protináboženské protesty, ale také vidina ekonomických nepokojů. Od roku 2012 spadl HDP per capita z více než osmi tisíc dolarů pod tři tisíce dolarů. A přestože příjmy obyvatelstva prudce klesají, ceny šplhají stále výš. Režim svádí ekonomické nesnáze na americké sankce, Raísího politika však kolaps ještě přiživuje. Prezident zpřísnil omezení internetu. Restrikce na jedné straně lidem komplikují cestu ke zprávám, na druhé ovšem dusí i byznys.

Vláda v Teheránu přesto nejeví žádné známky toho, že by se chystala ustoupit. Jeden bývalý aparátčík odhaduje, že na ovládání 84 milionů lidí je zapotřebí pouhý půlmilion loajálních jedinců. „Z šáhova pádu si odnesli, že je třeba za každou cenu zaujímat ofenzivní postoj,“ popisuje Jáser Mirdamádí, duchovní žijící v exilu (a rovněž bratranec Chameneího). Přes sílu protestů většina lidí očekává, že se po pár dnech zabíjení nad Íránem zase zatáhne opona strachu.

A jak říká jeden z teheránských otců: „Rodiče své dcery důkladně zamotají, než je pustí ven.“