Vybrané články
z týdeníku The Economist

Proč internet neosvobodil Čínu

Po dvaceti letech se čínským komunistům podařilo dokázat, že s dostatečným množstvím hřebíků se dá internet přimět k poslušnosti.

Proč internet neosvobodil Čínu
ilustrace Vojtěch Velický

Na úsvitu digitální éry Bill Clinton předvídal, že by kombinace kapitalismu a internetu mohla liberalizovat Čínu. Jeho vize byla odvážná, povzbudivá a mylná. Psal se rok 2000 a tehdejší americký prezident v přímém přenosu sledoval revoluci, když komunistická strana v Číně přestala být monopolním poskytovatelem všeho od práce přes ubytování po zprávy. V éře nových příležitostí a informačních zdrojů bude mít státostrana menší šanci ovládat lidi, domníval se Clinton a dodával: „V novém století se svoboda bude šířit po mobilním telefonu a kabelovém modemu.“ Jasně že slyšel o tom, že se Číňané pokoušejí kontrolovat svůj internet. „Hodně štěstí! To je jako snažit se přitlouct pudink na zeď,“ smál se.

Následujících dvacet let zasvětili straničtí pohlaváři dokazování, že s dostatečným množstvím hřebíků se dá i internet přimět k poslušnosti. Byla to dřina, museli na to nasadit armády cenzorů, tajných policistů a propagandistů. Internetové společnosti musejí zaměstnávat desítky tisíc moderátorů, kteří jsou placeni od toho, aby odhalovali a během pár vteřin mazali všechny zakázané myšlenky a fotografie.

Prezident Clinton se nemýlil úplně, stát skutečně zasahuje do životů mnoha běžných Číňanů méně než v minulosti. Ovšem monopolu na poskytování informací se čínští komunisté nechtějí jen tak vzdát. Nalili proto spoustu peněz do zatuchlých oficiálních tiskových agentur, jako je například Žen-min ž’-pao (Lidový deník), a povzbuzovali je, aby založili živější vedlejší projekty, které by dokázaly konkurovat komerčnějším médiím.

Občas se stává, že si nějaký řadový občan dovolí něco zveřejnit, případně zpochybní oficiální výklad událostí. Za to jej ovšem obvykle čeká pokárání a vyhazov z práce, v horším případě zatčení a vězení.

Omluvte se

Snad nejvíc se Clintonovo toužebné přání rozchází s realitou v zábavním průmyslu. Tam sice probíhá velmi živá komerční soutěž, zejména online, ale komunisté stále mají vše pevně pod kontrolou. To je na první pohled pozoruhodné. O jedinou generaci dříve měli s výjimkou pár pirátských videí oficiální filmoví cenzoři a státní televize téměř absolutní vládu nad tím, co Číňané sledovali doma nebo v kinech. Teď už to neplatí.

V domě na čínském venkově možná ještě někde v rohu hraje televize a sledují ji nejstarší a nejmladší členové domácnosti. Ale všude jinde, od vagonů přes jídelny po noclehárny, budou jednotliví Číňané upřeně pozorovat obrazovky svých mobilních telefonů.

Mohou se dívat na nějaké drama, na talentovou show nebo na krátká amatérská videa s ohromnými počty zhlédnutí: tancujícího zemědělce nebo zpívajícího řidiče náklaďáku. Mladý kluk může v autobuse v polospánku sledovat stream nějakého videoblogera, který hraje počítačovou hru. Dívky na sedačkách za ním si zase mohou na sociálních sítích nechat od módní influencerky se 40 miliony odběratelů vnucovat rtěnku, protože Čína se může pochlubit největším a nejrozvinutějším e-commerce trhem na světě.

To všechno nutí státní úředníky k ostražitosti. Pátého března v každoročním projevu ve Všečínském shromáždění lidových zástupců vyzval premiér Li Kche-čchiang ve jménu „pokročilé socialistické kultury“ k větší veřejné slušnosti v kultuře. Čtyři dny nato začalo Čínské sdružení pro scénické umění, tedy státem financovaná organizace, vymáhat dodržování patnácti nových pravidel chování, za jejichž porušení herce, hudebníky a další umělce čeká zákaz vystupování na rok či více.

Mezi prohřešky patří široká škála činností od urážky cti čínského národa po řízení v opilosti, od gamblerství po využívání playbacku při živém komerčním vystoupení. Nová nařízení rozšiřují dřívější pravidla, která profesní organizace zavedly na obranu sociální stability a mezi něž patří například zákaz vyobrazování homosexuální lásky, mimomanželských pletek, kouření a čarodějnictví. V dnešní bolestivě nerovnostářské společnosti se filmoví a televizní regulátoři úzkostlivě snaží omezit předvádění bohatství a zděděných výsad. Proto ostře kritizovali televizní reality show, v nichž vystupovaly děti slavných lidí.

Cenzoři nesvázali zábavnímu průmyslu ruce jenom pravidly. V poslední době jim v tom napomáhá i moderní čínský internet, ono hyperkomerční prostředí, v němž hlídkují davy úzkoprsých hulvátů. Stát se v dnešní době v Číně slavným je nebezpečné. V prvních několika týdnech roku 2021 se fanoušci, přední blogeři a státní média hromadně obuli do tolika celebrit, že jeden z článků na online platformě Tencent News hlásal: „Přichází éra omlouvajících se hvězd: Ať jste udělali cokoli, omluvte se.“ Tak se letos omlouvala například herečka, která nechala své dvě maličké děti v Americe v péči náhradních matek, a komik, který natočil sexistickou reklamu na ženské spodní prádlo. Omlouvala se také komička, která pózovala v propínacím svetru se sloganem „Připravena na lov manžela“, za což si slízla obvinění z objektifikace žen.

A omlouval se rovněž dvacetiletý tibetský jezdec na koni, kterého vyfotili, jak kouří. Přitom jen o pár měsíců dřív mu pohledná tvář a ostýchavý úsměv zajistily celonárodní slávu a stal se díky nim vyslancem dobré vůle svého rodného města.

Když trh pomáhá komunistům vládnout

Nedávno jsme mluvili s několika veterány čínského zábavního průmyslu. Hovořili o slavných přátelích na antidepresivech a vysvětlovali proč. Kdysi bývaly hvězdy na očích, jenom když natočily nový film. Dnes fanoušci rozpitvávají kaž dý detail ze života herců na sociálních sítích a očekávají, že jejich idoly budou vždy a za všech okolností dokonalé.

Zavedení umělci sledují, jak jim talentové soutěže rok co rok vyrábějí stovky nových konkurentů. V zemi, kde se nesmí kritizovat vládci, může být veřejné pranýřování slavných užitečným pojistným ventilem, zvlášť když hvězdy udělají něco, čím vyvolají oprávněnou zlobu veřejnosti – jako když se vyhýbají placení daní nebo zneužívají svého postavení.

Tvrdá konkurence výrazně zvýšila objem produkce. Ale politická cenzura omezila rozmanitost kulturní nabídky. S tolika vlasteneckými válečnými filmy a uhlazenými dramaty jde hlavně o výdělečnost, ne o umění. A nervózní sponzoři jsou připraveni prchnout ke konkurenci při sebemenším náznaku potíží.

Čínská komunistická strana už si zábavu nemonopolizuje. Ale pořád diktuje pravidla. Čínský internet a zábavní průmysl jsou firewally a kontrolami dovozu odříznuty od zbytku světa, a proto se stávají doménou kartelů, kde se odměňují věrní a poddajní. Díky tomu mají cenzoři v Číně pořád obrovskou moc.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní