Vybrané články
z týdeníku The Economist

Proč Evropa tolik zaostává za Čínou a Amerikou?

USA a Čína dominují světovému obchodu jako nikdy dřív. Evropa zpohodlněla a nezvládá kreativní destrukci.

Proč Evropa tolik zaostává za Čínou a Amerikou?
ilustrační foto | Shutterstock.com

Minulý týden to bylo dvacet let, co cena akcie startupu řízeného fanatikem jménem Jeff Bezos klesla o 71 procent za posledních dvanáct měsíců. Klinická smrt Amazonu byla součástí prasklé internetové bubliny, která odhalila aroganci Silicon Valley a spolu se 14miliardovým podvodem v Enronu roztříštila důvěru v americký byznys. Čína ve stejné době zápolila s privatizací svých skřípajících státních firem a máloco nasvědčovalo tomu, že by někdy v budoucnu dokázala vytvořit příznivé podnikatelské prostředí. Zářivou naději nabízela Evropa, kde právě zavedená společná měna slibovala stimulaci obřího, k byznysu přívětivého integrovaného trhu.

Kreativní destrukce často veškeré předpovědi rozmetá, ale i s tímto vědomím vypadá postpandemický svět dramaticky odlišně od toho, co jste mohli očekávat před dvěma desítkami let. Technologické firmy tvoří čtvrtinu globálního akciového trhu a geografická skladba byznysu se pozoruhodně proměnila. Amerika a čím dál víc i Čína jsou na vzestupu, když z nich pochází 76 ze 100 nejcennějších firem na světě. Evropa jich má místo 41 (v roce 2000) dnes jen patnáct.

Tato nerovnováha z velké části odráží na jedné straně americké a čínské schopnosti a na druhé sebeuspokojení Evropy a dalších částí světa. Vyvolává také dvě velké otázky: Proč k tomu došlo? A může to tak zůstat?

Žít na úrovni

Ve své podstatě nejsou velké firmy o nic lepší než ty malé. Postavení japonských společností v 80. letech minulého století ohromně stouplo, ale později se zase propadlo. Velké firmy mohou být známkou úspěchu, ale také lenivosti. Saudi Aramco, podle valuace druhá největší firma na světě, není ani tak dvoubilionovým symbolem vitality, jako spíš svědectvím o nebezpečné závislosti pouštního království na fosilních palivech. Ovšem správný typ obří firmy je známkou zdravého podnikatelského prostředí, ve kterém velké, efektivní firmy vznikají, aby byly po čase smeteny dravější konkurencí. To je tajemství dlouhodobého zvyšování životní úrovně.

Dominanci Ameriky a Číny si můžeme dobře ilustrovat například tak, že srovnáme jejich podíl na světovém výkonu s jejich podílem na podnikatelské aktivitě (definované jako průměr jejich podílu na globální akciové tržní kapitalizaci, výnosech z emisí cenných papírů, rizikovém kapitálu, „jednorožcích“ – tedy velkých veřejně neobchodovaných startupech – a stovce největších globálních firem). Podle tohoto měřítka produkuje Amerika 24 procent globálního HDP, ale 48 procent podnikatelské aktivity. Na Čínu připadá 18 procent HDP a 20 procent aktivity. Ostatní státy se 77 procenty světové populace ani zdaleka nenaplňují svůj potenciál.

Částečně se to dá vysvětlit tím, že Evropa promarnila svou příležitost. Politikaření a dluhová krize z let 2010 až 2012 zastavily ekonomickou integraci kontinentu. Evropské firmy vesměs nezachytily posun k nehmotné ekonomice. Evropa nemá žádné startupy, které by dokázaly konkurovat Amazonu nebo Googlu. Potíže ovšem měly i další země. Před deseti lety se zdálo, že Brazílie, Mexiko a Indie dají vzniknout početnému zástupu globálních firem. Objevilo se jich jen pár.

Absolutní nadvláda

Jenom Amerika a Čína dokázaly osedlat proces kreativní destrukce. Z 19 firem, jež vznikly v posledních 25 letech a jejich tržní valuace přesahuje 100 miliard dolarů, jich je devět z Ameriky a osm z Číny. Evropa nemá žádnou. Zatímco se technologické giganty jako Apple a Alibaba snaží upevnit své dominantní postavení, nová várka technofirem v čele se Snapem, PayPalem, Meituanem a Pinduoduem se blíží k dosažení kritického množství. Pandemie vyslala do americké i do čínské ekonomiky mocný impulz a vyvolala boom ve fundraisingu. Firmy z těchto dvou zemí dominují nové technologické hranici, reprezentované fintechem a elektrickými auty. 

Recept na úspěch obsahuje mnoho přísad. Obrovský domácí trh pomáhá firmám dosáhnout rychle velkého rozsahu. Hluboké kapitálové trhy, sítě rizikových investorů a špičkových univerzit se starají o neustálý přísun nových startupů. V obou zemích existuje kultura exaltovaných podnikatelů. Čínští magnáti se chlubí pracovní morálkou „996“ – v práci od devíti ráno do devíti do večera, šest dní v týdnu. Elon Musk spí na zemi v továrně Tesly. A především všichni politici podporují kreativní destrukci. Amerika odjakživa tolerovala větší míru disrupce než pohodlná Evropa. Po roce 2000 dali čínští komunističtí vládci podnikatelům v podstatě volnou ruku a propustili na osm milionů zaměstnanců státních firem.

Po erozi politického konsenzu, kterou můžeme v poslední době sledovat v Americe i v Číně, může být tato dominance dál neudržitelná. Američanům dělá starosti národní úpadek, nízké mzdy a monopoly (podle našeho odhadu z roku 2018 by si zhruba čtvrtina firem v indexu S&P 500 zasloužila pozornost antimonopolního úřadu). The Economist podporuje cíl Bidenovy administrativy posílit konkurenci a rozšířit síť sociálního zabezpečení, aby lépe chránila pracující lidi ohrožené disrupcí. Je tu však riziko, že Amerika bude čím dál víc sklouzávat k protekcionismu, průmyslové politice a – na levici – přemrštěnému zdanění kapitálu. To všechno přitom může uhasit byznysovou jiskru.

Usměrnit a podepřít

Čínský prezident Si Ťin-pching zase vidí ve velkých soukromých společnostech hrozbu pro vedoucí roli komunistické strany a sociální stabilitu. Krocení magnátů začalo loni Jackem Maem, spoluzakladatelem Alibaby, a od té doby už se rozšířilo na šéfy tří dalších velkých technologických firem. Jelikož se čínští vládní činitelé snaží „usměrňovat“ stávající soukromé společnosti, aby plnily stranické cíle, jako je například národní soběstačnost v určitých technologiích, je pravděpodobné, že je budou i chránit před nezávislými konkurenty.

Čím víc budou Amerika a Čína zasahovat do podnikání, tím větší by měl mít zbytek světa obavy z nerovnoměrného rozložení globálního byznysu. V teoretické rovině není národnost ziskuchtivých firem vůbec podstatná – dokud prodávají konkurenceschopné zboží a vytvářejí pracovní místa, co na tom záleží? Ale pokud firmám diktují jejich domácí vlády, situace se zásadně mění.

Globalizace je na ústupu a už se množí spory o to, kde nadnárodní korporace vyrábějí vakcíny, určují digitální pravidla a platí daně. Evropská snaha stát se regulatorní velmocí může ve skutečnosti jen maskovat protekcionismus. Jiné státy s podstatně menším vlivem mohou jednoduše zvednout obchodní bariéry. V demonstraci své suverenity zakázala Indie čínské sociální sítě a ochromila americké e-commerce firmy. To je nejhorší možná kombinace – připravíte místní zákazníky o přístup ke globálním inovacím a zároveň vytvoříte překážky, které místním firmám prakticky znemožní dostatečně vyrůst.

Bylo by tragédií, kdyby jen dvě země na světě dokázaly udržet v chodu proces kreativní destrukce v patřičném rozsahu. Ale ještě horší by bylo, kdyby od toho ustoupily a všichni ostatní by uznali porážku a schovali se za barikády. Nejlepším ukazatelem úspěchu bude, když za dvacet let bude žebříček největších světových firem vypadat úplně jinak než dnes.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní