Vybrané články
z týdeníku The Economist

Probouzení spícího obra

Třicet let po sjednocení je Německo nuceno přijmout v Evropě roli, o kterou vůbec nestálo.

Probouzení spícího obra
ilustrace Vojtěch Velický

Ve chvílích upřímnosti britští a francouzští diplomaté před 30 lety přiznávali, že by se klidně smířili s rozděleným Německem. Jeho roztržení, jakkoli nespravedlivé, vlastně vyřešilo problém země, která – slovy Henryho Kissingera – byla „moc velká na Evropu a moc malá pro svět“. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se britská premiérka Margaret Thatcherová marně snažila přesvědčit francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, aby zablokoval znovusjednocení. Bála se, že by zvětšené Německo mohlo narušit evropskou rovnováhu, či dokonce ohrozit bezpečnost Evropy. Z evropských vůdců sjednocení Německa tehdy jednoznačně podpořil pouze španělský premiér Felipe González.

Nenaplněné obavy a naivita

Za 30 let – výročí sjednocení Německa připadlo na sobotu 3. října – se neblahé předtuchy skeptiků nepotvrdily. Právě naopak, kdykoli se Evropská unie potýkala s některou ze série krizí, problémy jí dělala spíše německá nečinnost než přílišná angažovanost.

Ve své loňské eseji německý diplomat Thomas Bagger napsal, že Německo po sjednocení přijalo za svůj naivní výklad Fukuyamovy teze o „konci dějin“. Konec studené války zdánlivě ospravedlňoval německý pohled, že národní zájmy jsou jen kocovinou po brutální minulosti a zahraniční politika by měla být podřízena multilaterálním institucím. Němečtí ministři běžně naznačovali, že německé a evropské zájmy jsou jedno a totéž.

Tento pohled zavazoval Německo k podpoře evropské integrace, a to nejen v podobě rozšiřování na východ, ale i v prohlubování vazeb mezi stávajícími členy. Cíl „sjednocené Evropy“ byl zakotven do ústavy. Generál Bundeswehru vyjádřil naději, že jednou budou němečtí vojáci přísahat věrnost evropské vlajce. Z přesvědčení, nikoli proto, aby se zalíbil Francouzům, obětoval kancléř Helmut Kohl milovanou marku a nahradil ji eurem. Jednotná evropská měna nicméně stanula na pevných germánských základech: striktních fiskálních pravidlech a (ve Frankfurtu sídlící) centrální bance, jejímž jediným cílem bylo udržení stability cen. Náklady na vstřebání zdevastované východoněmecké ekonomiky v kombinaci se zkostnatělým trhem práce a vysokými daněmi vyrazily na konci 90. let německému hospodářství dech. Na přelomu tisíciletí se však díky reformám a kvetoucímu exportu zase vzpamatovalo. Když globální dluhová krize vyvolala v roce 2010 krizi eurovou, odsoudila prosperující ekonomika Německo k tomu, aby z ní Evropu vyvedlo.

Německý závěr zněl, že společné evropské měně podkopávají nohy fiskálně neukázněné vlády. (Kritici naopak za příčiny krize označovali obří německé rozpočtové přebytky a potlačenou domácí poptávku.) Němci začali pochybovat o moudrosti celého eurového podniku: v roce 2010 se v průzkumu 44 procent Němců vyjádřilo, že chce zpátky marku. Angele Merkelové, jež nemá v povaze podnikat nějaké velké skoky vpřed, nezbývalo moc manévrovacího prostoru. Bailouty, které protlačila Bundestagem, vyvolaly v samotném Německu spoustu kontroverzí a zároveň vnucená úsporná opatření ještě prohloubila potíže dlužnických zemí. Konečné zúčtování se jen odsunulo a na jihu Evropy tím Merkelová vyvolala obří vlnu nevole. Jednotná měna, která měla Německo těsněji připoutat k Evropě, působila zcela opačně.

Hledání hegemona

Německá neochota jednat aktivněji tváří v tvář vážnému problému vyvolala debatu o tom, jakým „hegemonem“ Německo je, nebo může doufat, že se stane. Nebyla to však debata,  kterou by sami Němci vyhledávali. „Byl jsem jedním z prvních, kdo ten výraz začali používat,“ říká historik z Postupimské univerzity Dominik Geppert, „a ostatní Němci mi říkali: Neříkejte to, bude nás to stát peníze!“ V roce 2011, v době zuřící krize eura, prohlásil polský ministr zahraničí Radek Sikorski, že se víc obává nečinnosti Německa než jeho síly. Tento mimořádný výrok jej dostal do maléru doma, ale v Německu si ho téměř nikdo nevšiml.

Nakonec požár v eurozóně neuhasilo Německo, ale Evropská centrální banka, jejíž šéf Mario Draghi se zapřisáhl, že „udělá cokoli“, aby společnou měnu zachoval. Což byl ostatně slib zvěstující aktivistickou měnovou politiku, která Němce štvala ještě víc. Potom přišly další krize a Německo vždy figurovalo v jejich středu. Po ruském útoku na Ukrajinu v roce 2014 přiměla Angela Merkelová ostatní členy EU, aby podpořili sankce, spolupracovala s Amerikou a Francií na jednotném postoji vůči Vladimiru Putinovi. Za migrační krize v letech 2015 a 2016 však Německo své evropské partnery hned dvakrát naštvalo: napřed otevřením hranic a potom jednostrannou dohodou s Tureckem, které se zavázalo, že migranty do Evropy nebude pouštět. Pokud tohle mělo být vůdcovství, pak působilo zoufale chaoticky.

Ani další vývoj událostí to Německu neusnadnil. Po brexitu, který dodnes zůstává pro většinu Němců záhadou, získalo Německo v EU větší váhu, ale – a to je paradoxní – ztratilo část vlivu, protože se těžiště Unie vychýlilo dál na jih. Některé „nové“ středoevropské státy (Maďarsko, Polsko) začaly sklouzávat k autoritářství. Nejdůležitější však bylo, že se nová americká administrativa Donalda Trumpa vůbec netajila pohrdáním Evropskou unií. A hlavně začala naznačovat, že by mohla zrušit bezpečnostní pojistku v podobě amerických sil v Evropě, jejichž přítomnost byla jednou z historických podmínek evropského usmíření.

Nová doba

Francie za prezidenta Emmanuela Macrona se nové realitě přizpůsobila rychleji než Německo. Mění se však zřejmě i německý postoj. Jak říká jeden německý úředník, Macronova idea „evropské suverenity“ by kdysi vyvolala v Berlíně úsměšky, dnes tam naopak nachází čím dál víc příznivců. Německo se tak vyrovnává s americkou nevypočitatelností, problémy v sousedství Evropy a narůstající čínskou hrozbou. Kancléřka Merkelová mnohé překvapila, když přistoupila na to, že by Evropa měla vydat společné dluhopisy v hodnotě 750 miliard eur a rozdělit výnos – částečně prostřednictvím grantů – covidem postiženým členským zemím. Kontrast s neochotou z let 2010 až 2012 je do očí bijící.

Jakákoli Evropská suverenita bez Ameriky je však podle oxfordského historika Timothyho Gartona Ashe chiméra. Garton Ash se navíc obává, že Němci ztratili zájem o transatlantickou myšlenku. Optimisté teď doufají, že vítězství Joea Bidena v listopadových amerických prezidentských volbách může přinést novou transatlantickou úmluvu. Evropa v ní zaujme pozici amerického partnera, zvláště v otázkách Číny a bezpečnosti, výměnou za obnovení americké ochoty respektovat mnohostranné dohody – mimo jiné tu pařížskou o klimatu a dohodu s Íránem o omezení jeho jaderného programu –, které mají Němci tak rádi. (Kdyby volby znovu vyhrál Trump, nic z toho nebude.)

Nebude to nic jednoduchého. „Potřebujeme, aby Němci přestali sedět na dvou židlích, ale bude to pro ně těžké, protože svět není takový, jaký by si přáli,“ říká Jim Townsend, bývalý vrcholný představitel Pentagonu pro Evropu. Německý obranný rozpočet rychle roste, ale stále má velmi daleko k cílovým dvěma procentům HDP, na nichž se shodlo NATO, a část německých ozbrojených složek stále nedosahuje potřebných kvalit. Nynější europoslanec Radek Sikorski říká, že jeho někdejší kritika se dnes týká zahraniční i obranné politiky, kde „Německo pořád dělá málo a pozdě“.

Německo se bude také muset vzdát iluze, že může svůj obchod a ekonomiku oddělit od geopolitiky. Mnoho jeho spojenců upozorňuje, že plynovody z Ruska a Číňany budované 5G sítě jsou i politické projekty. „Zbytek Evropy nebude suverénnější, když se Německo (v takových záležitostech) bude chovat nacionálně,“ říká německá poslankyně za Zelené Franziska Brantnerová. Bude to nepříjemná diskuse. Ale časy se mění a volby v příštím roce, v nichž už Merkelová nebude kandidovat, nabízejí příležitost ji rozvířit.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní