Probouzení spícího obra

Ve chvílích upřímnosti britští a francouzští diplomaté před 30 lety přiznávali, že by se klidně smířili s rozděleným Německem. Jeho roztržení, jakkoli nespravedlivé, vlastně vyřešilo problém země, která – slovy Henryho Kissingera – byla „moc velká na Evropu a moc malá pro svět“. Po pádu Berlínské zdi v roce 1989 se britská premiérka Margaret Thatcherová marně snažila přesvědčit francouzského prezidenta Françoise Mitterranda, aby zablokoval znovusjednocení. Bála se, že by zvětšené Německo mohlo narušit evropskou rovnováhu, či dokonce ohrozit bezpečnost Evropy. Z evropských vůdců sjednocení Německa tehdy jednoznačně podpořil pouze španělský premiér Felipe González.

Nenaplněné obavy a naivita

Za 30 let – výročí sjednocení Německa připadlo na sobotu 3. října – se neblahé předtuchy skeptiků nepotvrdily. Právě naopak, kdykoli se Evropská unie potýkala s některou ze série krizí, problémy jí dělala spíše německá nečinnost než přílišná angažovanost.

Ve své loňské eseji německý diplomat Thomas Bagger napsal, že Německo po sjednocení přijalo za svůj naivní výklad Fukuyamovy teze o „konci dějin“. Konec studené války zdánlivě ospravedlňoval německý pohled, že národní zájmy jsou jen kocovinou po brutální minulosti a zahraniční politika by měla být podřízena multilaterálním institucím. Němečtí ministři běžně naznačovali, že německé a evropské zájmy jsou jedno a totéž.