Vybrané články
z týdeníku The Economist

Přiznaná aférka

Izrael a Spojené arabské emiráty oznámily přelomovou dohodu o navázání diplomatických vztahů.

Přiznaná aférka
ilustrační foto | Profimedia.cz

Bylo to tak významné a zároveň tak banální. Prezident Donald Trump 13. srpna oznámil – jak jinak než přes Twitter –, že Izrael naváže se Spojenými arabskými emiráty (SAE) plné diplomatické vztahy. Bude se jednat o první formální vztah Izraele s některou ze zemí z Perského zálivu a teprve třetí s jakýmkoliv arabským státem. Izrael na oplátku odloží plány na anexi částí okupovaného Západního břehu, jejíž provedení premiér Benjamin Netanjahu sliboval v posledních třech předvolebních kampaních. „Tato normalizace vztahů a mírová diplomacie k sobě přivede dva nejspolehlivější a nejschopnější partnery Ameriky v regionu,“ stálo ve stanovisku doplňujícím prezidentův tweet.

Nezdálo se, že si prezident závažnost okamžiku plně uvědomoval: Už o hodinu později tweetoval o americkém vysokoškolském fotbalu. Jeho protějškům se nedařilo shodnout se na tom, na čem že se vlastně shodli. Korunní princ Abú Zabí a de facto vládce SAE Muhammad bin Zájid velice opatrně prohlásil, že dohoda je pouze „mapou“ k nějakému vztahu. Netanjahu to vidí optimističtěji: podle něj vzniknou ambasády a mezi oběma zeměmi budou létat přímé spoje.

Vítězové

Načasování bylo překvapivé a podrobnosti zůstávají nejasné – na rozdíl od výsledku. Izrael věnoval kultivování vztahů s Perským zálivem celé roky. Šéfové špionáže a vojenští důstojníci se dělí o informace. Zálivoví panovníci vysloveně skočili po izraelském sledovacím zařízení. Některé bilaterální kontakty už veřejně proběhly: v roce 2018 tehdejší ministr kultury a sportu Miri Regev navštívil Abú Zabí, aby viděl, jak si izraelský judistický tým vede na tamním turnaji. Netanjahu se v roce 2018 vydal na oficiální návštěvu dnes už zesnulého sultána Kábúse do Ománu. 

Pro Trumpa je toto oznámení diplomatickým vítězstvím – ne takovým, které může rozhodnout volby, ale je to úspěch v době, kdy jich jeho covidem-19 a ponurou ekonomickou situací zdevastovaná administrativa moc nemá. Dočasnou vzpruhu to přinese i Netanjahuovi, jenž by se mohl brzy pokusit vyhlásit už čtvrté volby v krátkém sledu, aby se zbavil dělby moci se svým bývalým rivalem Bennym Gantzem. Pakt se SAE mu umožní vyhnout se otázce, zda provést anexi, o které sice jeho pravicoví spojenci sní, ale která by s sebou zároveň nesla příliš velkou porci ostré mezinárodní kritiky.

Podepře se tím také strategické partnerství, ačkoliv nejspíš ne to, na něž si Trump myslel. Amerika vnímá Izrael a SAE jako základní pilíře své snahy o zkrocení Íránu. Jenže SAE se Íránu nebojí tolik jako Izrael a někteří zálivoví sousedé: íránské firmy obchodují v Dubaji a cestující létají tam a zpátky. Emirátům dělá větší starosti politický islám. Jejich úhlavním nepřítelem v regionu není Írán, ale Turecko, které podporuje islamisty v celé oblasti a v Kataru – v bête noire Perského zálivu, jež se přátelí s Muslimským bratrstvem – má vojenskou základnu. Izraeli dělá islamismus stejně těžkou hlavu jako ostatním zálivovým vládcům.

Nejistý spojenec

Fakt, že vládcové SAE umožnili Trumpovi hrát si na porodní bábu jejich diplomatických vztahů, může odrážet jejich přesvědčení, že americký prezident už v úřadu příliš dlouho nepobude. SAE a další země Perského zálivu usoudily, že by jim tento americký prezident mohl dát na Blízkém východě volnou ruku a nemusel by přitom klást příliš mnoho otravných otázek ohledně lidských práv. Jejich očekávání se naplnila, ačkoliv se z Trumpa nevyklubal neochvějný spojenec, v něhož doufali: zálivové vůdce šokovala nulová reakce Ameriky na sérii loňských íránských útoků, obzvláště na zářijový dronový raketový útok na saúdskoarabská ropná zařízení. 

Spojenectví s republikánským prezidentem je připravilo o podporu amerických demokratů. SAE jsou nicméně ve washingtonské hře zběhlé a začínají se připravovat na případnou změnu u moci v příštím roce. Vloni stáhly většinu vojenských jednotek z Jemenu, kde se čtyři roky účastnily vojenské akce vedené Saúdy proti Húsíjům, ší’itským povstalcům financovaným Íránem. Emiráty mají pro odchod vlastní důvody. Kromě toho, že válka uvízla na mrtvém bodě, stažení jim umožnilo distancovat se od konfliktu, který se ve Washingtonu stal krajně nepopulárním. A teď navázaly vztahy se zemí, která se v Americe navzdory těsným vazbám Netanjahua na Trumpa stále těší podpoře napříč politickým spektrem, a zajistily si tak lepší pozici v posttrumpovském období.

Poražení

Na Palestince, ostatně jako vždycky, všichni zapomněli. O dohodě předem údajně neměli tušení. „Kéž vás nikdy vaši ‚přátelé‘ neprodají,“ tweetovala palestinská vrcholná politička Hanán Ašráwí emirátskému korunnímu princi. Zálivovým vládcům to bude nejspíš úplně fuk. Doma žádný nesouhlas netolerují. Část Emiráťanů, obzvláště mladší ročníky, k Izraeli nechová žádnou zášť, a stejně tak příliš nesoucítí s Palestinci. Tento přístup je společný všem zálivovým královstvím, ve kterých si mnozí ještě dobře pamatují, jak palestinské vedení v roce 1990 podpořilo iráckou invazi do Kuvajtu.

Když uzavřel Egypt v roce 1978 mír s Izraelem, přeorganizoval se celý region: největší vojenská hrozba Izraeli zmizela. Egypt, politické a kulturní srdce arabského světa, se ocitl kvůli náhlému ukončení desetiletí trvajícího boje proti „sionistické entitě“ odsunutý na okraj. SAE se těchto bojů nikdy neúčastnily. V poslední době se o jejich vztazích s Izraelem jen nemluvilo nahlas. A žádné zásadní ústupky pro to, aby byly oznámeny veřejně, nebyly zapotřebí – kromě toho, že Izrael neudělá něco, co by stejně nejspíš neudělal. Dohoda mezi Izraelem a SAE region nezmění, je spíše důkazem, že ke změně už došlo.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Kožený z kola ven?
  • Mafie, pytláci a nosorožci
Objednat nyní