Vybrané články
z týdeníku The Economist

Princip Philip: Co nás fascinuje na královské smrti

Reakce na úmrtí manžela britské královny ukazuje, že jedna z nejrozvinutějších zemí světa se stále neobejde bez své dynastie

Princip Philip: Co nás fascinuje na královské smrti
princ Philip | Profimedia.cz

Moderní svět stojí na hrobech královských dynastií. Hrobníci se pustili do práce při revolucích v Americe a ve Francii ve druhé polovině 18. století, v devatenáctém století si dali chvíli pohov, když Evropu vyděsily excesy madam Gilotiny a císaře Napoleona, aby se ve 20. století pustili s novou vervou do díla. První světová válka a její dozvuky přinesly zkázu tak velkým jménům jako byli ruští Romanovci, němečtí Hohenzollernové a rakouskouherští Habsburkové. Dnes na světě zbývá jen 26 monarchií.

Najít vysvětlení není nijak těžké. Dynastičtí monarchové dětí své postavení bez ohledu na schopnosti. Jakubu VI. bylo třináct měsíců, když se stal králem Skotska. Eduard VI. byl neduživé dítě, když nastoupil na trůn po Jindřichu VIII. Jiří III. byl šílený.

Dynastie vychází ze spojení veřejného a soukromého v osobě panovníka. Smrt krále může zemi uvrhnout do desítky let trvajících bojů, jako byly války růží. Královský sňatek může zásadně přetvořit mezinárodní spojenectví. Hilary Mantelová popisuje politiku Jindřicha VIII. jako „barvitě gynekologickou“, protože jí dominovala králova touha zplodit mužského dědice. Modernita stojí na negaci toho všeho.

Monarcha nejezdí na kole

Reakce na úmrtí prince Philipa (9. dubna) ovšem ukazuje, že v jedné z nejrozvinutějších zemí světa dynastický princip stále vzkvétá. BBC zrušila naplánované programy a věnovala vysílací prostor zpravodajství o Philipově smrti. Noviny vyrobily zvláštní, černě orámovaná vydání. Ohromná armáda expertů na královskou rodinu se předháněla v tom, kdo národu o nevrlém manželovi královny řekne dojemnější anekdotu. Z archivů se vytahovaly staré filmové záznamy královniny korunovace, aby se světu připomnělo, že zatímco většina přežívajících monarchií se za svou roli téměř stydí – důkazem budiž severští králové a královny na kolech –, Windsorové pevně věří, že správnou monarchii musíte provozovat s náležitou pompou a okázalostí.

To všechno je o to pozoruhodnější, že princ Philip řecký a dánský, jak se narodil, se sám téměř stal jednou z obětí zániku dynastií. Jeho rodina byla krátce po jeho narození vyhnána z Řecka a jeho rodiče si následně šli každý po svém – otec cestou totálního rozkladu, matka do ústavu pro choromyslné. Dětství prožil Philip jako osiřelé princátko, vydané na pospas laskavosti cizinců a rozmarům roztříštěné rodiny. Až sňatek s královnou, proti níž stará garda v Buckinghamském paláce vehementně protestovala, mu umožnil udělat si z rodokmenu životní styl.

Proč Britové stále s láskou opečovávají dynastický princip v samém srdci státu? Za posledních pár dní jsme na to slyšeli mnoho odpovědí. Jedna praví, že královská rodina neúnavně slouží veřejnosti. Princ Philip absolvoval přes 22 tisíc samostatných společenských akcí a bezpočtu dalších se zúčastnil jako doprovod své manželky, vždy dva kroky za ní.  Podle druhé jsou Windsorové uvážliví modernizátoři: princ propojil chytré inovace (jako třeba Cenu vévody z Edinburghu pro mladé) s prastarými rituály. A třetí říká, že monarchie je zdrojem jednoty v zemi, která sama se sebou často válčí.

První dvě odpovědi jsou slabé. V panovnickém divadle nejde primárně o teatrální odvádění práce a plnění povinností. Je to divadlo majestátu. Jedinou cestou, jak monarchii důkladně zmodernizovat, je ji zrušit: celým smyslem této instituce je fungovat jako protiváha všednímu světu výhodných nákupů a výkonnostních cílů. Monarchie je buď romancí, nebo není nic.

Třetí odpověď se blíží pravdě. Normální politika je nevyhnutelně o rozdílech – zástupci soupeřících stran na sebe pokřikují z protilehlých lavic a potom hlasují. V tu chvíli jsou jejich neshody mimořádně vyostřené – zuřivé spory o brexit nyní ustupují podobně zuřivým hádkám o devoluci. Za těmito spory se skrývá otázka samotné národní identity: co to znamená být v multietnické společnosti Brit? A co brání tomu, aby se nám ve věku hektických změn všechno vymklo z rukou? Reakce na úmrtí vévody z Edinburghu vyjadřovaly touhu najít jednotu v éře sporů a kontinuitu v čase změn.

I tento argument má však spoustu děr. BBC obdržela přes sto tisíc stížností na to, kolik prostoru věnovala smrti prince Philipa, přičemž obzvlášť diváky rozběsnilo odložení finále jiné národní instituce – pořadu Masterchef. Příkrý styl vystupování prince Philipa prohluboval některá štěpení v srdci britských kulturních válek. A nedávné spory kolem Meghan Markleové – která je pro své příznivce obětí královského rasismu a pro kritiky zhýčkanou levičáckou princezničkou – naznačují, že monarchie rozpory stejně tak zesiluje, jako je mírní.

Život, sňatky a smrt králů

Nejpřesnější odpověď se soustředí na, jak dynastický princip staví základní biologická fakta do samého srdce veřejného prostoru. Z pohledu politiků jde ve veřejném prostoru o utilitární kalkulace a stranické manévrování; z pohledu panovnických dynastií jde o ty nejzákladnější životní skutečnosti.

Největší pozornost věnují lidé královské rodině, když se někdo z jejích členů žení či vdává (a rozvádí) a když se jim narodí potomek. Smrt vévody z Edinburghu nabídla šanci sledovat na veřejném jevišti něco, co se obvykle odehrává v soukromí. Umožnila lidem také na celonárodní úrovni dělat něco, co obvykle dělávají jen v rodinném kruhu: zamyslet se nad tím, co všechno a jak se za desítky let změnilo. Tyto velké královské události sjednocují národ, protože jsou – slovy skvělého viktoriánského šéfredaktora The Economist – „skvostnými soubory univerzálních faktů“. Přinášejí i jistou útěchu, protože lidem připomínají, že i ti nejbohatší a nejmocnější mívají stejné starosti jako obyčejní smrtelníci – neuspokojivé partnery, nevycválané děti a také stárnou a umírají.

Je pozoruhodné, že se v Británii dynastický princip zachoval do dnešního dne. A že to dokázal díky tomu, že vzal snad nejméně typické lidi na planetě – modrou krev ve zlaté kleci – a udělal z nich exemplární příklady lidství, je naprosto bizarní.