Vybrané články
z týdeníku The Economist

Princ „Já za nic nemůžu“ Harry

Ze své bujaré autobiografie vychází mladší syn krále Karla III. skutečně jako náhradník, trapný náhradník.

Princ „Já za nic nemůžu“ Harry
Autobiografie prince Harryho nazvaná Náhradník | foto Shutterstock.com

Která scéna v „Náhradníkovi“ je nejtrapnější? Když princ Harry popisuje, jak přišel o panictví se starší ženou, která ho „plácla po zadku“ a které posloužil „docela jako mladý hřebec“? Nebo když mluví o svém omrzlém „pinďourovi“? Nebo když odhalí, že Meghan říká jejich psům – britští čtenáři prominou – „chlupatá miminka“? Nebo, nebo, nebo…

V jedné pasáži Harry vysvětluje, že odstup „mezi Tebou a Jimi“ – tedy mezi Námi a Jím – představuje „jednu ze základních věcí v životě člena královské rodiny“. Teď už ale žádný odstup nezůstal. Vůbec žádný. Dozvíte se dokonce i o všech pihách, které má různě po těle, když ho na Balmoralu svléknou donaha, aby zkontrolovali, jestli nemá někde klíště.

Když 5. ledna pronikly na veřejnost útržky z „Náhradníka“, v britských redakcích zavládla pobavená nevěřícnost. Redaktoři píšící o královské rodině, kteří jsou zvyklí živit se drobty – tu narážkou pohřbenou v šestihodinovém inertním nesmyslu na Netflixu, onde odvážným prvním školním dnem prince George –, byli najednou přecpaní odhaleními všeho druhu od počtu tálibánců, které princ zabil v Afghánistánu (25), po jeho „choulostivé partie“.

Nejlepší na tom všem je, že to nikdo nikde podloudně nevyšťoural, Harry to všechno za peníze dobrovolně vypustil do světa sám. Tisku se do rukou dostala hanba vrchnosti; a Harry má hanby vrchovatě.

Babiččina zálivka

Svým způsobem je ta kniha zábavná. Vydavatel Penguin vyhrožoval „literárními pamětmi“; „Náhradník“ naštěstí není vůbec nic tak nudného. Je psaný ve stylu mužného thrilleru. Věty jsou jednoduché; Harryho znepokojivé úvahy jsou psány kurzívou; odstavce jsou krátké a působivé. Na efekt.

Celé je to takové skotačivé. A tento přístup zjevně skvěle funguje. Alan Bennett kdysi napsal román o královně, v němž vykresloval všednost královského života, a tato kniha onu bennetovskou všednost popisuje lépe než Bennett sám. Dozvíte se, že sluhové nosili mladým princům večeře k televizi pod stříbrnými poklopy, docela jako králům v kreslených pohádkách; že babička dělala dost hnusnou zálivku na salát; že král Karel III. dělává stojky s oporou o dveře jen v trenkách, aby si srovnal záda.

Dokonalá, prostě dokonalá

Celé je to nesmírně podmanivé. Zároveň to však působí jaksi vachrlatě. George Orwell kdysi napsal, že „autobiografii je možné uvěřit jen tehdy, když prozrazuje něco ostudného… protože jakýkoli život při pohledu zevnitř je prostě jen série porážek“. Této knize se daří působit jako série porážek a zároveň jí nejde tak docela věřit.

Věci jsou totiž jen výjimečně Harryho chyba. Rozhodnutí vyrazit na maškarní převlečený za nacistu je vysvětleno tak, že se Harry pouze řídil rozkazem Herr und Frau Obergruppenführer Williama a Kate. Všichni mají svoji škatulku. Camilla je intrikánská potvora; Karel III. je nemotora; redaktor je „beďar“. Výjimku představuje jen Meghan, ta „je dokonalá, prostě dokonalá“. 

Navzdory všemu skotačení a plácání nepůsobí „Náhradník“ ani tak jako legrácka, ale spíš jako šeredný přešlap. Harry sám sebe prezentuje jako tvora zavřeného ve zlaté kleci. Možná doufal, že když sepíše paměti, osvobodí se. Tu klec ovšem nevytváří královská rodina, ale oči bedlivě sledujících diváků. Tím, že o sobě prozradil tolik, jen přitáhl mříže blíž. Firma by mu zabránila, aby podobný spisek vydal. A prokázala by mu tím službu.

© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com