Příliš mocný muž

Proč Číňané nedokázali včas zastavit virus? Nejspíš i proto, že se o něm báli říct soudruhovi Si.

Čínský prezident Si Ťin-pching má před sebou úkol nad jiné delikátní: namluvit zbytku světa, že koronavirová nákaza je od počátku globální problém, před nímž jsou si všichni rovni, ne že je globálním problémem proto, že ji Čína – čti prezident sám – v první fázi absurdním způsobem zanedbala.

Usvědčující materiál pochází přímo od pramene, z dvouměsíčníku Čchiou-š’ čili Hledání pravdy, jejž vydává partajní ústřední výbor. Jeho únorové číslo uvádí, že prezident Si oznámil, že nechal zavést opatření proti rozšíření nákazy už na jednání nejužšího vedení strany sedmého ledna. To dalo dokonce vzniknout spekulacím o mocenském boji uvnitř vedení partaje, dosud ovšem nijak nepotvrzeným.

Pak, zatímco nic netušící lidé roznášeli virus ostošest, nedělal Si ani žádný z jeho orgánů (ne, tak to není myšleno) proti šíření nákazy nic. Až o týden později se prezident a několik dalších politických špiček země sešli se zástupci ministerstva zdravotnictví, kteří jim potvrdili, že wuchanský virus je fakt naštvaný.

A co udělal prezident Si? Nic. Čekal téměř celý další týden, než o virovém riziku poprvé veřejně promluvil. A poté se stáhl úplně; první další mediální výstup na antivirové téma přišel až 10. února, plných 33 dnů od chvíle, kdy o nákaze mluvil v úzkém kruhu vyvolených poprvé.

Nepotřebný virus

Si Ťin-pching vládne metodami zhusta pochybnými, ale je také racionální a ví, že ekonomická spoušť způsobená nákazou mu k ničemu neslouží. Nepotřeboval virus ani ke konsolidaci vlastní moci; již dávno ji ve veškeré myslitelné míře drží. Netřeba tedy pochybovat o tom, že jeho konání vedla i v době zdánlivé nečinnosti snaha případný zdravotnický trabl omezit co nejúčinněji.

Proč tedy nekonal čínský prezident dříve, když šlo o čas? Christopher Johnson, někdejší analytik CIA pro Čínu, nabízí možné vysvětlení. Si konat nemohl, protože nevěděl jak. Nechtěl riskovat, že jeden den řekne „jsme v pohodě“ a na druhý den bude muset přiznat opak (ano, Donaldu Trumpovi se v tomto ohledu vládne pohodlněji). A vědět více nemohl, protože mu scházely informace o skutečném stavu věcí.

Jak je to možné? Zprávy mu mohly chybět proto, že všechny jejich potenciální zdroje se obávaly postihu. Není divu – lékaři, kteří před nákazou varovali, přišli o pověst, často o místo a nejméně v jednom případě i o život. Politici v tom umějí chodit lépe. „V povaze čínského úředníka prostě není prohlásit těsně před největším svátkem v roce: podívejte, máme na krku pandemii, protože se bojí,“ řekl Johnson novinářům. Čím lépe dotyčný věděl, jak je zle, tím více ve vlastním zájmu zatloukal.

Nejmocnější a bezmocný

Tady se rýsuje pikantní paradox. Si Ťin-pching si nechal ústavně potvrdit, že jeho přání bude rozkazem, co bude živ. Měříme-li moc vektorem počtu podřízených a míry, do níž je dokáže ovládat, je zřejmě nejmocnějším mužem světa. A přece není schopen ve chvíli, kdy mu na tom záleží nejvíce, prosadit svoji vůli – tedy obdržet dostatečně rychle kvalitní informace. Důvodem přitom nebylo, že by měl moci málo; právě naopak, měl jí příliš mnoho. Kdo by to čekal, že? Viktore? Vladimire? Andreji?

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Holding do nepohody
  • Ať učí, kdo umí
Objednat nyní