Příliš mnoho střepů

Důsledky bezpočtu vládních kiksů poškodí životaschopnost firem a způsobí snížení životní úrovně.

Tak jsme na ulici sundali roušky, zašli si do své hospody normálně na pivo a věříme, že se vypínač ekonomiky z polohy off už definitivně přepnul na on. Rozsvítilo se a nastává čas, kdy budeme počítat ten rozbitý porcelán. A také přemýšlet, jestli těch střepů opravdu muselo být tolik. To není o nějakém trestání a pranýřování, ale o poučení. Když nepřijdou další vlny koronaviru, může přijít nějaká jiná epidemie.

A tak si řekněme, že jestli jsme v něčem uspěli, tak v rychlosti vypnutí toho vypínače a zavedení dost tvrdých opatření od zavřených hranic, hospod a hotelů až po ty roušky. Za to zaslouží vláda jistě ocenit. Vládě také poměrně rychle došlo, že postiženým podnikům bude muset pomoct a zatnout dluhovou sekeru do eráru. Tím ale výčet vládních úspěchů končí, protože od pochopení k činům vedla příliš dlouhá a klikatá cesta.

Po kolenou do Pekingu

Na to, že máme za premiéra miliardáře a úspěšného byznysmena, který se považuje za špičkového manažera, bylo těch manažerských selhání více, než lze přičíst jen nové a nepředvídatelné situaci. 

Začalo to tím, že když v Číně explodovala epidemie, vláda centralizovala nákup zdravotních pomůcek. Kvůli tradičnímu podezření, že „všeci kradnú“, přišly státní špitály, ale i státní rezervy o možnost nakoupit z distribuční sítě ochranné pomůcky, které samozřejmě při vypuknutí epidemie citelně zdražily.

Jasně že si nákupčí nemocnic mohli krásně přihrát malou domů, ale výsledkem centralizace bylo jen to, že v okamžiku vypuknutí epidemie v Česku byla zdravotnická zařízení bez základních ochranných pomůcek a vláda se po kolenou plazila do Pekingu, aby centrálně nakoupila vše potřebné za stejné ceny, za jaké se mohlo nakupovat v lednu.

O tři měsíce později

Stejné a posledních sedm let státní správu destruující podezření, že se všude krade, je za selhávající konstrukcí finanční podpory. Dobře myšlená opatření, na něž se uvolňuje opravdu hodně peněz, narážejí na alibismus státní správy, která se pro vyplacení ošetřovného dožaduje potvrzení od uzavřené školy, že dotyčné dítě vůbec existuje. Na personálně nevybavenou banku, jejíž úředníci dosud netušili, co je to stres bankéře, vláda navalí rozhodování o rozdávání miliard, což samozřejmě nefunguje.

A ministryně práce a sociálních věcí Maláčová zkonstruuje kurzarbait na principu: nejdřív vyplať mzdy, zaplať pojistné a my ti pak 80 procent těch mezd refundujeme. To je pro podnikatele, kteří nemají tržby, z nichž by zaplatili mzdy, na jejichž refundaci se čeká také dva měsíce, užitečné asi jako otáčení buddhistickým modlitebním mlýnkem. Že by bylo dobré radši rovnou odpustit sociální pojištění, než ho nejdříve vybrat a pak podnikům zase vrátit, je snadno pochopitelné i bez studia elitní britské LSE. Paní ministryni to došlo po necelém čtvrt roce a podniky se možná v červnu dočkají toho, co mělo fungovat od března.

Podobných kiksů je mnoho a jejich důsledky poškodí životaschopnost mnoha firem a způsobí snížení životní úrovně spousty lidí. A to nechceme spekulovat, zda tím vypínačem nebylo možné otočit zpět alespoň o trochu dříve.

Týdeník hrot

Objednat nyní