Příliš mnoho ministrů. V Česku už nejde dělat satiru

Rozdíly mezi oficiálními účty politiků na sociálních sítích a jejich parodiemi se stírají. Zoufalost vládní komunikace dosáhla vrcholu trapnosti.

Do jmenování nového ministra zdravotnictví Jana Blatného zbývaly ještě dva dny; vlastně ještě ani nebylo stoprocentně jisté. Přesto se už na sociálních sítích objevil profil, který zmátl řadu lidí včetně některých novinářů. Tvářil se jako oficiální komunikační „kanál“ nového šéfa zdravotnictví.

Nový „ministr“ napsal, že chce napravit nedostatky v komunikaci svých předchůdců, a zanedlouho přišly i první údajné návrhy nových vládních omezení. Například zákaz používání výtahů, prý semenišť nákazy, pro lidi mladší 65 let. Nebo vypínání pouličního osvětlení po deváté večer, aby lidé neporušovali noční zákaz vycházení.

Znělo to divně. Po zákazu zpěvu nebo jarních tanečcích kolem psích salonů ovšem lidé na Twitteru zcela vážně o nových opatřeních diskutovali, masově je sdíleli, nadávali na nového ministra a proklínali nesmyslnost celého boje proti pandemii. Diskuse nakonec utnulo až o dva dny později prohlášení ministerstva zdravotnictví, že všechny dosud veřejné profily (bylo jich, i když méně zdařilých, více) jsou falešné.

Naskočení na špek neznámého vtipálka se může zdát jako důkaz naivity a důvěřivosti. Stejné pochyby ale panovaly už při nástupu Blatného předchůdce Prymuly. Na Twitteru bylo snad více než deset účtů, které s větší či menší důmyslností předstíraly komunikaci plukovníka-epidemiologa. 

Skutečnost přitom byla ale ještě neuvěřitelnější: v sérii videí, jejichž prostřednictvím skutečný Prymula (či chcete-li Marek Prchal) vysílal do světa svá moudra, se totiž objevily i naprosté bizarnosti. Například když se ministr zdravotnictví vyjadřoval k dotazu na svůj názor na Leoše Mareše nebo když vtipkoval, s kým mohou mít lidé během epidemie bezpečný sex.

Snadná možnost záměny oficiálních vládních kanálů s těmi parodickými ukazuje, že píár oddělení vlády dotáhlo umění komunikace do stadia, kdy už v Česku prakticky nelze dělat politickou satiru. I při čtení té největší zhůvěřilosti si totiž řada lidí nutně položí otázku: Je to sice blbost, ale nemůže to nakonec přece jen být pravda?

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní