Vybrané články
z týdeníku The Economist

Přihazujte, má to cenu

Nobelovu cenu dostali ekonomové, kteří vymysleli aukční metodu, díky níž vlády na celém světě vydělávají na přidělování kmitočtů.

Přihazujte, má to cenu
ilustrace Vojtěch Velický

V roce 1991 dostal Alvin Roth, jenž v roce 2012 získal Nobelovu cenu za ekonomii, otázku, jak se podle něj promění jeho obor v následujícím století. „Z dlouhodobého hlediska,“ napsal Roth, „není zkouškou naší úspěšnosti pouze to, jak dobře rozumíme obecným principům, jimiž se řídí ekonomické interakce, ale to, jak dobře dokážeme tuto znalost využít v praktických otázkách mikroekonomického inženýrství.“ Sám Roth přispěl k tomu, aby se ekonomie posunula tímto směrem – když mimo jiné pomohl sestrojit tržní mechanismus, který propojuje těžce nemocné pacienty s dárci ledvin. Švédská královská akademie, která každoročně uděluje Nobelovy ceny, s ním zjevně souhlasí. Minulý týden přiřkla letošní cenu za ekonomii Paulu Milgromovi a Robertu Wilsonovi ze Stanfordovy univerzity za vylepšení teorie aukcí a návrhy nových formátů aukcí. Jejich práce je ztělesněním ekonomického inženýrství.

Jakou to má cenu

Aukce jsou prastarým mechanismem prodeje cenných komodit od uměleckých děl přes rybářské úlovky po vládní dluhopisy. Historicky převládalo několik málo druhů aukcí. Při anglickém typu aukcí soutěžící zvyšují nabídky, dokud nezůstane jen jeden. Při holandské aukci je naopak nasazena vysoká vyvolávací cena a potom se pomalu snižuje, dokud se nenajde zájemce. V 60. letech vytvořil William Vickrey (držitel Nobelovy ceny z roku 1996) takzvanou teorii aukcí. Aplikoval teorii her na určování optimálních strategií účastníků aukcí a studoval výnosy a efektivitu různých formátů aukcí. Vickrey se však zaměřil na relativně omezenou sadu případů, při nichž je ocenění prodávaného artiklu jednotlivými přihazujícími nezávislé na ostatních. V praxi však to, zda někdo považuje dražený předmět za cenný, závisí na ocenění ostatními účastníky aukce či prodávajícím, protože ti mohou mít přístup k soukromým informacím o hodnotě nabízeného zboží, což může vyjít najevo až v průběhu aukce.

Čerstvý laureát Nobelovy ceny Robert Wilson začal v 60. a 70. letech analyzovat právě tyto scénáře. Nejprve se pustil do případů, kdy dražený předmět má nejistou všeobecnou hodnotu – například pozemek, pod nímž se nachází ložisko ropy. Různí účastníci mohou mít odlišné informace o jeho přesné hodnotě (tedy o množství ropy). V takových případech vítěz aukce často zjistí, že ostatní účastníci měli o oné hodnotě jiné informace a adekvátně tomu ocenili dražený předmět méně. To může znamenat, že vítěz hodnotu přecenil a zaplatil víc, než musel, což je fenomén známý jako prokletí vítěze.

Wilsonova práce položila základ pro analýzu ještě komplikovanějších scénářů, při nichž se bere kromě všeobecné hodnoty v potaz rovněž unikátní soukromé ocenění dané věci z pohledu jednotlivých účastníků aukce. Hodnota ropného pole může například záviset jak na bohatství ložiska pod zemí, tak na nákladové efektivitě těžebních technologií jednotlivých soutěžících. Těmito případy se jako jeden z prvních zabýval Paul Milgrom (Wilson byl vedoucím jeho doktorské práce) a z těchto analýz vyvodil několik důležitých závěrů. Aukční struktury, které od účastníků získávají větší množství soukromých informací (jako jsou anglické aukce, při nichž všichni kupující mohou sledovat, kdo kolik nabídl a kdo odpadl), snižují riziko prokletí vítěze ve srovnání s formáty, při nichž dochází k menší výměně soukromých informací. V některých případech může být pro prodávajícího výhodou, když kupujícím poskytne o předmětu prodeje více informací.

Milgrom s Wilsonem, podobně jako Roth před nimi, využili teoretické poznatky v praxi. Před první polovinou 90. let minulého století udělovala americká vláda rádiové vysílací frekvence dost nesystematicky: buď procesem, který ekonomové označovali za „soutěž krásy“, kdy kupující v podstatě vysvětlovali, proč si zaslouží daný kus kmitočtového pásma víc než jejich konkurenti, nebo losováním. V roce 1993 povolil Kongres Federální komunikační komisi vybírat držitele kmitočtů aukcí. Nebylo však jasné, jak by taková aukce měla proběhnout. Různí zájemci z různých odvětví měli diametrálně odlišné představy o tom, jak by se různé kmitočty daly využít, a hodnota jedné části spektra se často zásadním způsobem odvíjela od toho, jakými dalšími kmitočty daný uchazeč disponoval. Laureáti proto ve spolupráci s dalším ekonomem – Prestonem McAfeem, jenž nyní působí v Googlu – vyvinuli zcela nový formát, známý jako „souběžná vícekolová aukce (SMRA)“. Při svém prvním použití v roce 1994 přinesla americké vládě, která do té doby na přidělování kmitočtů nevydělala skoro nic, 617 milionů dolarů.

Ekonomové v realitě

Metoda SMRA se dnes běžně používá v mnoha zemích a nejen při přidělování kmitočtů – touto cestou se draží například těžební práva nebo smlouvy na dodávky elektřiny. Podobné praktické problémy inspirovaly čerstvé laureáty ceny za ekonomii k dalšímu výzkumu, který přinesl další specializované aukční formáty. Milgrom s Wilsonem se stali ztělesněním ekonomického inženýrství – tedy praktické aplikace ekonomické teorie s cílem najít funkční řešení konkrétních problémů.

Proto také jejich otisk naleznete na řešení reálných problémů, což u typických držitelů Nobelových cen nebývá zvykem. Milgrom radil telekomunikačním společnostem Time Warner a Comcast při účasti v aukci frekvencí v roce 2006 a klienti díky jeho práci ušetřili přes miliardu dolarů. V roce 2009 spoluzaložil firmu Auctionomics, která poskytuje poradenské služby provozovatelům i účastníkům aukcí.

Je to úplně jiný druh práce, než o jakém sní většina ambiciózních akademiků. Pokud to samo o sobě nedokáže přesvědčit mladé učence, aby přemýšleli o smysluplnosti přenosu teorie do praxe, mohl by zapůsobit obdiv stockholmského nobelovského výboru. Od roku 2007 byl cenou za ekonomii odměněn už třetí „návrh mechanismu“ nebo využití ekonomických principů k návrhu tržních řešení reálných problémů.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní