Vybrané články
z týdeníku The Economist

Prázdno ve tvaru Boha

Výbušná americká směs: pravicoví kulturní evangelikálové válčí s novodobými demokratickými puritány.

Prázdno ve tvaru Boha
ilustrace Vojtěch Velický

Na Květnou neděli měl Joe Biden zahájit nejsvětější týden v křesťanském kalendáři mší v kostele Nejsvětější Trojice v Georgetownu. Biden je považován za nejzbožnějšího prezidenta od dob Jimmyho Cartera. Vzhledem k tomu, jak dnes v Americe organizované náboženství kolabuje, působí Bidenovo prezidentství i v tomto směru jako návrat do minulosti.

Vládne zemi, v níž víc lidí říká, že je „bez vyznání“, než kolik se jich hlásí ke katolictví nebo evangelickému křesťanství. Na rozdíl od Evropy však v Americe s úpadkem církví nejde ruku v ruce i úbytek zbožnosti. Dokonce i Američané, kteří přestali chodit do kostela, častěji řeknou, že se modlí a věří v Boha, než když se na totéž zeptáte německých nebo britských křesťanů. Jinými slovy zavrhli náboženské instituce, ale nepřišli o touhu věřit – a dál prahnou po morálních jistotách a kolektivní identitě –, kterou jim tradičně zprostředkovávaly kostely a synagogy.

Vede to k rozmachu heterodoxního myšlení v řídnoucích amerických kongregacích. Téměř třetina Američanů, kteří sami sebe označují za křesťany, například věří v reinkarnaci. Mezi neorganizovanými křesťany se však rozmáhají i divočejší nápady; teoložka Tara Isabella Burtonová ve své v knize Strange Rites píše například o „wellness“ kultu, o „brutálním atavismu“ Jordana Petersona a podivném světě fanoušků Harryho Pottera. Jako další pseudonáboženství se rýsuje politika. Americká národní debata je moralistická, nesmiřitelná, vášnivě rozpolcená a v obou hlavních stranách získala silné náboženské zabarvení. Jedna nedávno zveřejněná vědecká studie zjistila, že od roku 2018 se víc amerických uživatelů Twitteru identifikuje se svou stranou než se svým náboženstvím.

Sňatek s Donaldem

Někteří vítají vytlačení náboženského zápalu do sekulární říše jako důkaz „prázdna ve tvaru Boha“. Autorství této myšlenky je připisováno francouzskému vzdělanci z poloviny 17. století Blaisi Pascalovi a v podstatě říká, že touhu po zbožnosti nelze nikdy potlačit. Dějiny lidstva dokládají, že by na tom mohlo něco být. Zároveň však naznačují, že nejrůznější vlny zbožnosti mají nejen metafyzické příčiny, ale také kulturní, a hlavně institucionální. Odlišné pojetí nové náboženské politiky v podání republikánů a demokratů tuto skutečnost jen podtrhuje.

Pravicová zbožnost je na první pohled zjevnější. Za Donalda Trumpa se bílí evangelikálové, kteří už desítky let tvořili jeden z pilířů strany, stali nejdůležitější skupinou. Stále k nim sice patří řada hodnotových voličů starého střihu, ale už dávno to není morální většina z dob našich otců. Většina bílých evangelikálů podporovala Trumpa – vášnivěji než kteréhokoliv republikána před ním – hlavně z kulturních důvodů, které nijak nesouvisely s křesťanstvím.

Mnohem víc je motivovala jeho imigrační politika a rasově zabarvený tón jeho proslovů o vládě práva a pořádku než výběr soudců. Bidenova víra je očividně vůbec nezajímá. Stejně jako je neoslovují Bidenovy snahy obnovit občanské náboženství – onu starou ideu Ameriky jakožto národa požehnaného Bohem a sjednoceného morálním cílem –, jímž Trump pohrdal. Zhruba třetina bílých evangelikálů se hlásí ke konspiračnímu kultu QAnon. Bylo to mimo jiné vidět, když s sebou příznivci QAnonu při útoku na Kapitol 6. ledna vláčeli obří kříže a další křesťanské symboly.

Tuto pseudonáboženskou proměnu americké pravice vyvolali nepraktikující bílí evangelikálové, kteří v roce 2016 při republikánských primárkách podpořili Trumpa, zatímco ti praktikující od něj dali ruce pryč. Ačkoliv už do kostela moc nechodí, dál se označují za křesťany, což bývá často zástěrkou pro etnonacionalismus.

Stejnou náboženskou apropriaci, tvrdí Tobias Cremer z Oxfordské univerzity, můžeme najít mezi evropskými křesťanskými nacionalisty, kteří mnohdy ani nevěří v Boha. Na rozdíl od Evropy se jim však na americké pravici dostalo mainstreamové podpory. Křesťanští vůdcové si mylně spojili úbytek ve svých kongregacích s kulturní hrozbou liberalismu a spojili síly s Trumpem a pseudoevangelikály. A zbytek republikánské koalice je ze stranických důvodů následoval. Ještě nikdy nebyla Republikánská strana ostentativně tak křesťanská a zároveň tak vzdálená učení evangelia.

Situace na levici je přibližně opačná. Největší sklon moralizovat mají ti nejsekulárnější demokraté – špičkově vzdělaní „woke“ liberálové. Jejich puritánská rasová a genderová politika vychází z dlouhé tradice progresivního utopismu, zakořeněného v mainstreamovém protestantismu. V tomto duchu se ostatně nesla i mesiášská první prezidentská kampaň Baracka Obamy. Ale oč jsou tito noví levicoví puritáni sekulárnější než dřívější progresivci, o to jsou radikálnější.

V jejich pojetí sociální spravedlnosti není místo pro odpuštění nebo milost – o čemž se nedávno přesvědčila 27letá Alexi McCammondová, když kvůli pár bigotním tweetům, které napsala v pubertě, přišla o místo šéfredaktorky Teen Vogue. Toto hnutí se také víc soustředí na čistotu a pokání uvnitř vlastního liberálního kmene (což naznačuje i výše uvedený příklad), než aby usilovalo o vybudování méně diskriminativní společnosti. Spousta afroamerických voličů demokratů také proto tento aktivismus víceméně ignoruje. Zajištění lepší zdravotní péče je pro ně přednější. A zjevně není náhodou, že mnoho z nich stále chodí do kostela.

Nemíchat, nehlásat

Liberální proud označovaný jako „woke“ není zdaleka tak silný, jak mnozí konzervativci tvrdí. Kdyby byl, nemohli by demokraté nikdy nominovat na prezidenta pobožného bílého dědu Bidena. Jeho pragmatické pojetí sociální spravedlnosti se velmi liší od představ radikální „woke“ levice. Jeho apely na „lepší anděly“ Ameriky se proto bílým liberálům příčily úplně stejně jako bílým evangelikálům. Přesto má dnes puritánská levice v kulturních otázkách, které definují nynější americkou politiku, často stejně silný vliv jako fanatická pravice.

Není divu, že je politický kompromis v podstatě vyloučený. Podobně ničivě se v Americe politika a náboženství nemíchaly od 50. let 19. století, kdy puritáni z Nové Anglie začali hlásat abolici a jižanští baptisté naproti tomu kázali Boží ospravedlnění otroctví. A to není dvakrát uklidňující paralela.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní