Vybrané články
z týdeníku The Economist

Poztrácené klíče

Pečovatele a ošetřovatele považují britští politici v době pandemie za klíčové pracovníky. Kvůli brexitu je ale už do země nepustí.

Poztrácené klíče
ilustrační foto | Profimedia.cz

„Pečovatelská služba není jenom utírání zadků,“ tvrdí Karolina Gerlichová. Před dvanácti lety vyměnila jako čerstvě plnoletá rodné Polsko za Británii a naučila se, že být pečovatelkou znamená být „osobní asistentkou, zdravotní sestrou, terapeutkou, ergoterapeutkou, nutriční poradkyní a přítelkyní“.

V současné době vede charitu, která podporuje další pečovatele, a sama stále jako pečovatelka pracuje. Podle nových imigračních pravidel, která vejdou v platnost v lednu, nebude podobným žadatelům uděleno vízum, neboť jejich práce je klasifikována jako nekvalifikovaná. „Připadá mi, že si mě tu neváží, a mrzí mě to. Je to, jako kdyby můj podíl na ekonomice a to, jak této zemi přispívám, nemělo vůbec žádnou cenu.“

 

Načasování covidu-19 dostalo ministryni vnitra Priti Patelovou do dost nepříjemné situace. Patelová pochopila, že Británie hlasovala v roce 2016 pro opuštění EU částečně proto, že si přála omezit imigraci. Má tak v plánu ukončit možnost volného pohybu ze zemí bývalého východního bloku a požadovat stejnou minimální mzdu pro všechny (25 600 nebo – pro většinu – 31 200 liber ročně) a povinnou sadu dovedností, kterými by museli disponovat všichni migranti bez rozdílu původu. Taková politika by však vyloučila řadu potenciálních příchozích – včetně zaměstnanců pečovatelských domů –, které vláda během pandemie označuje za „klíčové pracovníky“.

Studie, kterou 14. května publikovali výzkumníci z Oxfordské univerzity, dospívá k závěru, že téměř každý pátý zaměstnanec v základních pečovatelských službách je přistěhovalec. O něco málo více než polovina imigrantů z EU, kteří jsou v současné době považováni za klíčové pracovníky, by podle nového zákona nesplnila podmínky pro udělení pracovní víza. Think-tank Institute for Public Policy Research použil jinou definici klíčového pracovníka (tato kategorie je značně nejasná) a dospěl k závěru, že by s žádostí neuspělo 71 procent přistěhovalců.

Pandemie v jistém směru tlak snižuje. Hluboká recese by vzhledem k velkému množství nezaměstnaných domácích obyvatel měla zmírnit poptávku po přílivu nekvalifikovaných pracovníku. Nicméně na farmy se přepravují letecky dělníci z Rumunska, což naznačuje, že Britové nejsou ani ve chvíli finanční tísně příliš ochotni brát těžkou či špatně placenou práci.

Politický argument pro restriktivní režim ztrácí na síle. Voliči začínali imigraci vnímat kladněji už před tím, než si odhlasovali odchod z EU a tím i její omezení. Skandál, který v roce 2018 vyvolal arogantní přístup vlády ke karibským přistěhovalcům z tzv. generace Windrush, dokládá, že v okamžiku, kdy společnost vycítí nespravedlnost, mohou být zásahy politicky stejně riskantní jako liberální přístup.

Průzkum, který v březnu provedla společnost specializující se na průzkum veřejného mínění Ipsos MORI, dospěl k závěru, že drtivá většina voličů chce, aby počet přistěhovalců přicházejících do Británie pracovat v domech s pečovatelskou službou, zůstal beze změny nebo se ještě zvýšil. Vzhledem k tomu, že pandemie a s ní spojená recese stejně výrazně sníží imigraci jako takovou, může si Patelová dovolit být trochu štědřejší.

Článek vyšel v tištěném vydání v sekci Británie s titulkem „Kdo se stará?“

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní