Vybrané články
z týdeníku The Economist

Potíže v zeleném ráji

Ekologické investice nejsou takové terno, jak jejich příznivci tvrdí.

Potíže v zeleném ráji
ilustrace Vojtěch Velický

Finanční sektor odráží společnost, může však společnost i změnit. Jednou z otázek je role, kterou by měl zaujmout v dekarbonizaci ekonomiky. Soudě podle fundraisingové bonanzy a vážně míněných prohlášení institucionálních investorů, bankéřů a regulátorů by si jeden myslel, že se zachránit planetu chystá zrovna finanční sektor. Vloni bylo založeno na 500 nových ekologicky uvědomělých ESG fondů a řada správců portfolií tvrdí, že se postarají o to, aby firmy snížily emise a začaly financovat nové projekty. Zeleným financím však škodí zmatek, který kolem nich panuje, marketingové nesmysly, jimiž jsou opentlené, a nedostatečná data. Finance mohou hrát klíčovou roli v boji s klimatickou změnou, musí se s nimi však nakládat promyšleněji. A musí se s tím začít brzy. 

Jedním z nedostatků zelených financí je „materiálnost“. Někteří nenasytní správci fondů absurdně přehánějí jejich vliv a kritici velkých společností zase svádějí na firmu vinu za většinu znečištění. Skutečnost je mnohem prozaičtější. Správci fondů mají jistý vliv na velkou část ekonomiky, ale mnoho emisí se dostává do ovzduší z jiných zdrojů, než nad kterými mají nějakou moc. The Economist odhaduje, že veřejně obchodovatelné firmy vyjma státních podniků odpovídají za 14 až 32 procent celosvětových emisí v závislosti na použité metodice výpočtu. Globální správci fondů nemohou přímo ovlivnit ředitele čínských státních uhelných elektráren nebo blízkovýchodní producenty ropy a plynu. 

Zátěžové testy

Někteří evropští bankovní regulátoři doufají, že se jim podaří nepřímo snížit emise zavedením povinných klimatických zátěžových testů pro věřitele a pojišťovny, které penalizují expozici vůči špinavým nebo nejistým projektům. Zatím to však vypadá, že to k žádné zásadní změně nepovede (pokud nedojde ke změně dohod o emisích CO2). Na solventnost těchto firem to má jen malý vliv, neboť investují pouze zlomek aktiv do fosilních paliv nebo projektů, jejichž hodnota je snadno ovlivnitelná fyzickým nebezpečím, jako jsou povodně. Přes veškerý fundraising zůstává částka investovaná do obnovitelných zdrojů a infrastruktury zhruba na polovině toho, co by bylo zapotřebí, abychom mohli snížit teplotu na dva stupně nad předprůmyslovými hodnotami.

Další problém představuje měření. V ideálním případě by správce fondu nebo šéf banky s úvěrovým portfoliem mohli spočítat celkové náklady na uhlíkovou stopu včetně dodavatelských řetězců, které společnost využívá, a emisí produkovaných jejich výrobky – a bez dvojího započítávání. Tak bychom mohli objektivně sledovat jak uhlíkový, tak finanční výkon a jednotlivá portfolia vzájemně porovnávat. Bohužel informace zveřejňované společnostmi jsou natolik mizerné, že je to – alespoň prozatím – nemožné. Správci fondů místo toho využívají pochybný ESG rating sestavovaný externími poradci, v jejichž podání i sebepodřadnější úvěrové hodnocení vypadá jako evangelium. Jejich nejasné metodologie matou klienty i šéfy firem a fondů. Burzovní indexy a portfolia, které se navenek staví jako ekologicky uvědomělé, často obsahují i cenné papíry firem, jež patří k velkým znečišťovatelům.

Neumíme počítat

Posledním problémem je motivace. Řekněme, že by akcionáři mohli přimět společnost, aby řádně měřila množství emisí. Ani tehdy nemusí disponovat dostatečně velkými finančními pobídkami, aby ji přiměli, dejme tomu, zavřít lukrativní ropná pole nebo zvýšit investice do alternativních zdrojů energie a nákladné elektrizační soustavy. Protože externality emisí skleníkových plynů nejsou správně vyčísleny v nákladech na energie. Zapálení zelení investoři mohou stále volat po klimaticky šetrných řešeních, jejich vliv na to, jak se společnosti chovají, však nemusí být dostatečný. 

Co s tím? Vlády musejí přinutit firmy, aby podávaly dostatečné a přesné informace. Správci aktiv musejí přestat kličkovat a stanovit srozumitelné a měřitelné cíle. Především by se měly rozšířit uhlíkové daně; to by skutečně odemklo pouta financování. Investory a banky by to dostatečně motivovalo, aby přesunuli kapitál od špinavých průmyslových odvětví k čistějším a vyvinuli nástroje, jež by firmám umožnily zahedgeovat se a obchodovat s uhlíkem. Klimatické financování je stále ještě v plenkách. Prostoru ke zlepšování máme spoustu.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Řecká tragédie po česku
  • Proč jsou ženy nedoceněné
Objednat nyní