Vybrané články
z týdeníku The Economist

Pokřti mi koně. Karnevaly a slavnosti ožívají

Covid-19 je na ústupu a evropské lidové festivaly se vracejí.

ilustrační foto | Shutterstock.com

Tisíce obyvatel belgického Monsu každoročně pronásledují osm týdnů po Velikonocích, o slavnosti Nejsvětější Trojice, obřího plastového draka po náměstí, dokud nepřijede jeden z místních převlečený za sv. Jiřího na koni a nezabije ho. Procesí známé jako Ducasse de Mons nebo jednoduše jako Doudou má kořeny ve 14. století a oslavuje konec morové epidemie. Poslední dva roky však novodobý mor způsobil, že se Doudou spolu s většinou evropských tradičních karnevalů a slavností nekonal.

Letos v létě začíná postupující očkování konečně krotit pandemii covidu-19 a tradiční veselice se probouzejí k životu. Švédové v červnu uspořádali zmenšenou verzi Midsommaru, oslav slunovratu. (Na rozdíl od stejnojmenného filmu se během nich neházeli staří lidé z útesu, byť parlament vyhodil premiéra.) V Norsku budou Sámové, původní obyvatelé Skandinávie známější spíše jako Laponci, pořádat každoroční umělecký a hudební festival Riddu Riddu, tentokrát obohacený například o seminář o sexualitě. V bretaňské vesnici Goudelin plánují obnovit zvláštní tradici pořádanou v polovině července, kdy jezdci na koních vjíždějí do rybníka, v němž jsou pak zvířata pokřtěna.

Nekulturní léto. Festivaly pískají konec

Většina velkých letních hudebních akcí ruší letošní léto. Program přesouvají na příští rok, otázka je, jestli ekonomicky přežijí.

Řada slavností má kořeny v křesťanství a v pohanských rituálech, jako festa major v katalánské Vilafrance, která se na konci srpna koná na počest patrona města sv. Felixe. Proč by se na jeho oslavu měla stavět nejvyšší lidská věž na světě, není zřejmé. Další oslavy náboženský kontext už zcela ztratily. Manresa, která leží jen kousek od Vilafrancy, před desítkami let zrušila srpnové procesí se svatými relikviemi (částmi ostatků světců) a nahradila je pouličním karnevalem s křepčícími démony a ohňostrojem.

Podobné zvyky v lidech probouzejí pocit sounáležitosti. A prozaičtěji lákají turisty. Často mají navíc vazbu na politiku. Lemko Watra, jihopolský hudební a kulturní festival věnovaný rusínské menšině, se poprvé konal v osmdesátých letech, kdy oslava etnických tradic představovala jeden z mála kulturních nonkonformismů, jež komunistický režim toleroval. Stejně tak si sovětská Ukrajina uchovala oslavy letního slunovratu, nazývané kupadelné svátky, doprovázené tajuplnou pronikavou lidovou hudbou. Tradiční hypnotický způsob zpěvu pomohl ukrajinské skupině Go_A získat druhý nejvyšší počet hlasů na vůbec největším jarním evropském srocení lidu: na hudební soutěži Eurovision.