Pohřební hlídka 2020

Proč je Babišova vláda nejhorší v polistopadové historii?

Pohřební hlídka 2020
Andrej Babiš | Profimedia.cz

Na přístup české vlády k druhé vlně epidemie čínské chřipky se asi nejvíce hodí termín „clusterfuck“ ze současného amerického politického slangu, hodný Trumpovy éry. Překládá se to jako zcela nepřehledná a manažersky nezvládnutá komplexní situace, chcete-li též jako chaos na kvadrát. Zažila česká polistopadová politika něco podobného?  V týdeníku Hrot jsme se rozhodli připomenout ty nejhorší epizody českého vládnutí.

Když premiér Andrej Babiš obhajoval schválení rekordního 500miliardového schodku státního rozpočtu před poslanci, řekl jim, že je to rozpočet výhodný pro všechny občany naší země. Ukazovat největší ekonomický průšvih v dějinách České republiky vlastně jako výhru, je ale typické nejen pro něj, ale i ostatní premiéry, kteří se dostali do podobných potíží. I když nutno přiznat, že tak velké neřešil žádný z nich. Ve světle problémů spojených s následky celosvětové pandemie covidu se týdeník Hrot rozhodl podívat na to, jak tváří v tvář krizi obstáli ostatní čeští politici, jako je Václav Klaus, Miloš Zeman nebo Miroslav Kalousek.

Ta naše krize měnová

Začátek devadesátých let. Zavedení konvertibility koruny pro platby na běžném účtu byl jeden ze základních stavebních kamenů ekonomické transformace, a přestože dnes podléhá revizionismu v podstatě všechno, tak tohle byl i při zpětném ohlédnutí správný krok. Jasně že kurz musel být hluboko pod paritou kupní síly, a série devalvací z konce roku 1990 a zafixování koruny na 18 za německou marku vytvořila „kurzový polštář“, který v prvních letech transformace ekonomiky pomáhal podnikům se nadechnout a dostat nová odbytiště.

Jistěže také přilákal zahraniční investory, kteří hledali levnou pracovní sílu a v privatizaci mohli nakoupit aktiva levně. Kdo říká, že to byla chyba, ať se podívá na zkušenost bývalé NDR, která přešla sjednocením Německa na kurz jedna ku jedné, a nehledě na ohromné dotace a transfery plynoucí do nových spolkových zemí tamní průmysl v podstatě zkolaboval. 

Naše chyba nastala lpěním na fixním kurzu koruny příliš dlouho, i když se nejméně od roku 1995 k vysokým schodkům zahraničního obchodu připojil i rostoucí schodek na běžném účtu. A protože Česko zároveň otevřelo kapitálový účet, pro investory nebylo nic jednoduššího než při pevném kurzu vydělávat na rozdílech mezi úrokovými sazbami (v Česku byly vyšší). Příliv „horkých peněz“ v této kombinaci je ovšem ošidná záležitost – může skončit stejně rychle, jako začal, což se ukázalo v roce 1997. 

V květnu tohoto roku přišla měnová krize. Tehdejší premiér Václav Klaus ji dodnes přičítá krokům České národní banky z předchozího roku. A zároveň jí z hlediska pozdějších ekonomických turbulencí nepřipisuje velký ekonomický význam, ale spíše politický.

„Z hlediska ekonomiky šlo o krizi miniaturní. Bylo to jen mírné zachvění, nekonečně menší než nevyhnutelný počáteční transformační ekonomický propad v letech 1991 a 1992 nebo než nedávná hospodářská krize, která znamenala v roce 2009 snížení českého HDP o čtyři procenta. Ale politické důsledky měnové krize byly nepochybně daleko, daleko větší,“ řekl Klaus senior v jednom z rozhovorů při dvacetiletém výročí krize s odkazem na pozdější pád jeho vlády.

Celé téma o největších průšvizích českých polistopadových vlád najdete v aktuálním vydání týdeníku Hrot, které vychází 5. října. Předplatit si ho můžete ZDE.

 

 

Týdeník hrot

  • Jak Babiš bohatne na koronaviru
  • Život po Pentě
Objednat nyní