Pohled: Funkcionalismus versus bůh

Hloupý právní rámec, dle kterého se dnes staví, určitě není na vině sám. Jsem přesvědčen, že problém je hlubší. Zaprvé nám chybí víra (Bůh jako symbol určitého žebříčku hodnot), zadruhé je na vině funkcionalismus, který poskytl myšlenkový rámec, v němž lze tvořit věci bez přesahu a cítit se u toho dobře.

Systém povolování staveb nahrává oportunistickému „hlavně ať to nikomu nevadí“ místo toho, aby podporoval „postavme něco s přesahem, třeba i za cenu, že to teď bude někde trochu dřít“. Rozebírat to je ale na dlouhou věcnou (a nakonec zbytečnou) diskusi, protože právo je vždy odrazem stavu společnosti. Potud je načase smířit se s tím, že z domů, které Češi postavili na přelomu milénia, budou mít další generace pocit, že jsme byli ustrašení a že nám chyběla vize. Zrovna s tímto nic udělat nejde. To, jak se stavby dnes povolují, nijak nenahrává jejich kvalitě ve smyslu výlučnosti a selfie efektu, spíš naopak. Konstanta, vytčená před závorku.

Oběť jako dar

Zajímavější mi přijde ten Bůh. Hodnotový žebříček minulých generací v sobě zahrnoval princip vděčnosti. Vděčnost znamená oběť. To je už v Bibli. Oběť jako dar, díkůvzdání za to, že situace není ještě horší, než by mohla být. Optika definovaná radostí, že věci nedopadají tak strašně, jak by taky klidně mohly, je optimistická. Obsahuje v sobě potřebu poděkovat. Poděkovat tím, že z toho, co mám, něco rozdám. Dar. V řemesle se projevuje ornamentem, ozdobou. Něčím zbytným, co ale stejně udělám, protože mám pocit, že bych měl. Třeba činžáky z konce 19. století v Karlíně nebo kdekoli jinde.