Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Pod zemí v Gaze čeká Izraelce nezničitelný zaminovaný labyrint
Gazu křižují stovky kilometrů nezmapovaných chodeb, kterým se Izraelské obranné síly doteď důsledně vyhýbaly. Jejich zničení může trvat roky
Znalci boje v zastavěných oblastech rozdělují bojiště do čtyř úrovní. Jednou je nebe nad městy, po němž se pohybuje čím dál víc dronů. Další tvoří budovy, které se tyčí nad úrovní povrchu a nabízejí možnosti sledovat prostor z výšky a schovat se. Třetí úroveň představují ulice: síť ulic, uliček a cest, jež v mírových časech tvoří řečiště města. A čtvrtou jsou tunely pod nimi, které budou pro Izraelské obranné síly (IDF) bezprostředně po invazi do Pásma Gazy představovat největší výzvu.
První pašerácké tunely v oblasti vyhloubily beduínské klany na obou stranách egyptsko-gazské hranice po roce 1981, kdy Izrael s Egyptem vymezily své hranice. K prvnímu známému útoku vedenému z tunelu v okupovaném pásmu došlo v roce 1989. Militantní skupina Hamás, jež se po stažení Izraele v roce 2005 chopila vlády nad Gazou, začala budovat pozoruhodnou podzemní síť až v roce 2001. Původně měla sloužit k pašování zboží a zbraní z Egypta, tunely však mají mnohé využití.
Investiční projekty
Velitelé Hamásu se v nich mohou schovat a využívat je ke komunikaci, aniž by se museli spoléhat na gazskou telefonní síť odposlouchávanou Izraelem. Poskytují úkryt pro zbraně a munici. Během pozemních konfliktů, které Izraelci v Gaze vedli, je mohl Hamás využívat k nečekaným přepadům. Umožňují také přeshraniční útoky do Izraele a únosy – jako v roce 2006 při únosu rotného Gilada Šalita, jenž později Hamásu pomohl zajistit propuštění více než tisícovky palestinských vězňů. Podobné tunely vyhloubila na izraelsko-libanonské hranici militantní skupina Hizballáh, většina jich ale byla v letech 2018 až 2019 zničena.
Vojenský smysl takových tunelů spočíval v narušení izraelského způsobu vedení války. „V roce 2008 nás (izraelské) letecké útoky a monitorování vzdušného prostoru překvapily,“ popisuje velitel Hamásu situaci při krátké, ale intenzivní válce o Gazu oné zimy, „proto jsme vyvinuli strategické plány na přesunutí bojů z povrchu pod zem.“
V roce 2014 nasadil Hamás na kopání tunelů podle studie think-tanku RAND Corporation devět set lidí na plný úvazek, přičemž výstavba jednoho tunelu trvala tři měsíce a vyšla v průměru na sto tisíc dolarů. Hamás vybíral na budování sítě tunelů peníze po gazských mešitách, prezentoval je jako komerční investiční projekty a vše dokládal smlouvami sepsanými právníky. Na výstavbu finančně i personálně údajně přispěl Írán a Severní Korea.
Tupé ostří
V roce 2014 rozjely IDF operaci Ochranné ostří, leteckou a pozemní válku zacílenou na tunely. Zničily jich dvaatřicet o celkové délce sto kilometrů, z nichž čtrnáct ústilo na izraelské území. Jednalo se ale jen o zlomek celé sítě, jež podle všeho čítá na 1300 tunelů pokrývajících podle Hamásu celkovou vzdálenost pět set kilometrů – což je více než desetinásobek délky celé Gazy.
Izraelská vyšetřovací komise po skončení války dospěla k závěru, že IDF nebyly dostatečně připravené na nebezpečí, jež tunely představují, přestože vedení země varovaly, že se jedná o jednu z pěti nejvážnějších hrozeb Státu Izrael. Tehdejší izraelský ministr obrany arogantně prohlašoval, že IDF bude zničení vybraných tunelů trvat jen pár dní; zabralo jim to celé týdny.
Jako nesmírně obtížná se ukázala samotná lokalizace tunelů. „Naše znalosti tunelů jsou především teoretické,“ připustil v roce 2014 divizní generál Nadav Padan. „Nemáme s nimi operační zkušenosti.“ (Generál Padan mezitím odešel do důchodu a přesunul se do New Yorku, odkud se 8. října vrátil, aby se znovu připojil k IDF.)
IDF tenkrát používaly takzvané geofony a georadary, které se využívají například při měření důlních otřesů nebo při průzkumu ložisek v petroprůmyslu. Řadu tunelů jim však pomohly odhalit lidské zdroje uvnitř Gazy nebo pěchotní hlídky, jež náhodou narazily na vstup. Izraelské signálové zpravodajství navíc sledovalo, kdy signály z palestinských mobilních telefonů najednou mizí.
Tuny výbušnin ve vozících
Jedna věc byla tunel najít, druhá ho zničit. Izraelské letectvo zkoušelo tunel po celé délce zasypat naváděnými bombami – říkalo se tomu „kinetické vrty“ –, ale některé letecké pumy nevybuchly v dostatečné hloubce. IDF zkoušely také používat gelovou výbušninu „Emulsa“, ale na každý tunel jí v průměru vypotřebovaly devět až jedenáct tun, podotýká RAND, což mimo jiné vyžadovalo, že pozemní jednotky musely po dlouhou dobu střežit všechny vstupy do daného tunelu a výstupy z něj. Nakonec museli Izraelci často improvizovat – některé jednotky si chodily do příhraničních izraelských vesnic a kibuců půjčovat vozíky a zemědělské náčiní, aby vůbec měly jak do Gazy obrovské spousty výbušnin dopravit.
V minulosti se příslušníci IDF bojům v tunelech snažili vyhýbat, mimo jiné proto, že mnoho z nich je zaminovaných. Armádní velení zakázalo izraelským vojákům vstoupit do tunelu, jehož jeden konec nebyl zabezpečen nebo uzavřen. Tento rozkaz byl porušen jen jednou, v roce 2014, když Palestinci odtáhli tělo izraelského důstojníka do tunelu v Rafahu, na jižním hraničním přechodu mezi Gazou a Egyptem. Ten zákaz dával smysl. V podzemních bojích v mnoha směrech krystalizují ty nejriskantnější prvky boje v zastavěných oblastech.
Ve městě nikdy nemáte moc velký rozhled, bojuje se nablízko, vypadává komunikace, protože mezi vysokými budovami se rádiové signály ztrácejí. V tunelech to všechno platí dvojnásob. Dokonce ani ty nejsofistikovanější drony pod zemí nevidí. Nedá se tam orientovat podle GPS. Rádiové komunikační signály neproniknou dost daleko a hluboko.
Slzák ani noktovizor
Problémy, s nimiž se v podzemí pod Gazou patrně budou potýkat Izraelci, si nedávno při výcviku v tunelech pod severoanglickým Leedsem na vlastní kůži vyzkoušeli britští vojáci. V absolutní tmě byly například noktovizory úplně k ničemu, protože využívají infračerveného spektra k zesílení slabého světla, které je na povrchu přítomno i v nejhlubší noci. Ze stojaté podzemní vody se mohou do okolí uvolňovat toxické plyny. Vzduch je až o deset stupňů chladnější než na povrchu. „Dojde vám, že když za sebou nemáte důkladný výcvik a nestrávíte dole spoustu času, nedokážete se tam pohybovat rychle,“ vysvětluje jeden Brit, který se leedského cvičení účastnil.
V uzavřeném prostoru se také mnohem hlasitěji rozléhá střelba, podotýká Joe Vega, přední odborník americké armády na podzemní válku. Proto je třeba na čištění tunelů nasadit početnější týmy: „Musíte lidi průběžně střídat – jednoduše tam nevydrží.“ Kvůli jevu zvanému přetlak také pod zemí střelba z palných zbraní zvedá oblaka prachu a hlíny, což snižuje viditelnost.
Dřívější metody čištění tunelů – Američané ve Vietnamu používali slzný plyn, Sověti v Afghánistánu nejrůznější další chemické látky – „by dnes byly patrně považovány za nelegální“, píše Daphné Richemond-Baraková v knize Underground Warfare. (Přestože jej pořádkové síly poměrně často používají k rozhánění demonstrací, v regulérní válce je nasazení slzného plynu víceméně zakázané.)
Robot všechno nezařídí
IDF se čím dál víc spoléhají na technologie. Mají například dálkově řízené pozemní roboty, kteří dokážou odhalit pasti a léčky. „Když lezete do tunelu, který napřed pročesal robot… Je to mnohem méně stresující,“ citovala jedna nedávná studie vojáka z izraelské elitní tunelářské jednotky Samur (hebrejsky lasička). „Snižuje to napětí a prostředí je pak mnohem sterilnější.“
Ale technika je nespolehlivá. „Nejednou se stalo, že se vojákem řízený robot někde v tunelu zasekl,“ stěžoval si ve stejné studii jiný příslušník IDF. „A teď zkuste jít zachraňovat robota, který se zasekl čtyři sta metrů hluboko v tunelovém komplexu. Je to jako běh na 150 metrů, ale když se každý metr rovná měsíčnímu přechodu přes poušť.“
Za devět let od operace Ochranné ostří Izraelské obranné síly do tunelových operací mohutně investovaly – vytvořily novou doktrínu, metody i specializované jednotky. Vybudovaly si vlastní verzi tunelů Hamásu, aby na nich mohly cvičit. Elitní ženijní prapor Jahalom, pod nějž spadá i Samur, prošel reorganizací, připomíná Omer Dostri z Jeruzalémského institutu pro strategii a bezpečnost. Jednotka více než zdvojnásobila početní stav ze čtyř set na devět set mužů a ke gazské divizi IDF se přičlenily nové jednotky tunelových průzkumníků.
Čeká je nesmírně náročný úkol. Šestnáctého října náčelník generálního štábu IDF, generálporučík Herci Halevi, slíbil, že Izrael „vstoupí do Gazy, půjdou na místa, kde se Hamás připravuje, jedná, plánuje a organizuje,“ a „zaútočí na něj všude, na každého velitele, na každého operativce, zničí veškerou jeho infrastrukturu“. V praxi bude identifikace, čištění a zničení několika set kilometrů chodeb v podzemním labyrintu trvat roky, nikoli týdny či měsíce.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
