Vybrané články
z týdeníku The Economist

Po Merkelové potopa

Na nástupce obdivované německé kancléřky čekají velké nevyřešené problémy.

Angela Merkelová a Armin Laschet | Profimedia.cz

Jen Otto von Bismarck a Helmut Kohl strávili v německém kancléřském křesle víc času než Angela Merkelová. Bismarck vybudoval říši a vymyslel první evropský důchodový a zdravotnický systém. Kohl zařídil sjednocení Německa a souhlasil s nahrazením milované německé marky celoevropským eurem.

Merkelová si připsala méně výrazné úspěchy. Za šestnáct let v čele kancléřství přečkala sérii krizí, od těch ekonomických po pandemické. Její schopnost nacházet kompromisy dobře posloužila její vlasti i celé Evropě. Její vláda však leccos zanedbala, a to doma i v zahraničí. Zatím to Německu procházelo, stále je to prosperující a stabilní země. Ale schyluje se k potížím. A až se teď po víkendových volbách rozběhnou jednání o složení nové vlády, bude se obdiv k odcházející kancléřce mísit s rozčarováním ze škod, které způsobila svou nečinností.

Neomdlévat z červené

Seznam zanedbávaných problémů je dlouhý. Německo je jako tiše předoucí limuzína; ale stačí otevřít kapotu a zjistíte, že je mizerně udržovaná. Veřejný sektor se potýká s nedostatečnými nebo nemoudrými investicemi, což způsobilo, že začal zaostávat za zahraniční konkurencí v budování infrastruktury, zejména té digitální. To brání v rozletu nejen novým technologickým firmám, ale prakticky všem společnostem. Snižuje to také efektivitu státní správy a nedostatek úředníků tento problém ještě prohlubuje. Německý stát má šetření hluboce zakódované. V roce 2009, už za vlády Angely Merkelové, si Německo dobrovolně svázalo ruce ústavním dodatkem, který umožňuje státu hospodařit nejhůře s minimálním deficitem. Při současných nízkých úrokových sazbách by si rozumná vláda měla půjčovat na investice, ne omdlévat při prvním náznaku červeného inkoustu.

Nejvážnějším německým problémem je ovšem neuskutečněná reforma penzijního systému. Němci rychle stárnou, ke konci tohoto desetiletí půjde do důchodu většina poválečné generace, což vyvine ještě větší tlak na rozpočet. Německo zaostává i při plnění klimatických cílů – země stále ještě vypouští do ovzduší víc oxidu uhličitého než jakákoli jiná velká země EU. V tomto směru určitě nepomohlo rozhodnutí Merkelové uzavřít po jaderné havárii v japonské Fukušimě v roce 2011 všechny německé jaderné elektrárny.

Esej: Krize versus vize

Angela Merkelová neměla čas na ideály, když bylo třeba vyřešit naléhavý problém. A to bylo skoro pořád.

Obzvlášť důležitý je německý vliv v Evropě a o to větším zklamáním je neochota Merkelové německý vliv uplatnit. Unie se dostatečně nevypořádala se slabostí svých zadlužených jižních členů. Už v době pandemie vytvořila EU finanční nástroj, který jí umožňuje vydávat dluhopisy se společným ručením a posílat do členských států peníze v podobě grantů, ne jen půjček. Ale má se jednat pouze o jednorázový nástroj. Navíc mají začít platit (pokud nedojde k jejich změně) pravidla „stability“, která členské státy přinutí k úsporným opatřením a redukci zadlužení. Německo, jehož hlas je za vyjednávacím stolem EU vždy slyšet nejzřetelněji, mělo víc usilovat o rozumnější postup.

V evropské zahraniční politice by mělo Německo víc prosazovat rychlejší adaptaci na méně pohodlný nový svět. Čína je čím dál výraznějším ekonomickým a strategickým rivalem, Rusko je nepředvídatelnou hrozbou a Amerika roztržitým a nejistým spojencem. Ale Německo váhá. Přes nedávné navýšení výdajů stále utrácí za vlastní obranu jen velmi málo. K Pekingu se lísá v naději, že si vyjedná lepší obchodní podmínky. A ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi dává podporou nového plynovodu Nord Stream 2 (který shodou okolností vstupuje na německé území ve volebním obvodě Merkelové) do ruky možnost přiškrtit Evropě dodávky energie. Veškerá snaha o sebevědomější chování Evropy tak zůstala na ostatních, zejména na francouzském prezidentovi Emmanuelu Macronovi.

Vratké trojkoalice

Který z kancléřských kandidátů by si však mohl vést lépe než Merkelová? Podle posledních předvolebních průzkumů bude mít Německo dost chaotický parlament: ani jedna strana – dokonce ani dvě strany – zřejmě nedokáže složit vládní většinu. Ve hře je spíš nějaká ideologicky nevyhraněná trojkoalice. A pokud se v ní sejdou rozhazovační Zelení s byznysovými liberály, bude mít velký problém shodnout se na čemkoli ambicióznějším.

To je další symptom merkelovského sebeuspokojení. Zajištění, obezřetní Němci jako by neměli zájem o vážnější debatu o budoucnosti. Krizový management se stal náhražkou iniciativy. Žádný z kandidátů neměl důvod poukazovat na hrozící problémy země. A výsledkem byla jedna z obsahově nejchudších kampaní za desítky let.

Jamajku, semafor, nebo černo-zelenou?

Volby mohou v Německu přinést mnoho různých vládních koalic. A každý volič má navíc dva hlasy.

Z možných výsledků vypadají dva nejpravděpodobněji. Jedním je koalice vedená postmerkelovskou CDU/CSU v čele s jejím nástupcem Arminem Laschetem. Druhou možností je koalice v čele se sociálním demokratem Olafem Scholzem, současným ministrem financí. Obě koalice počítají s účastí Zelených a probyznysových Svobodných demokratů (FDP). Oba výsledky mají vážné nedostatky, ale z těchto dvou se The Economist přiklání spíš k tomu druhému – k „semaforové“ koalici vedené Scholzem.

Protože CDU/CSU to, upřímně řečeno, zpackala. Šestnáct let u moci stačilo. Křesťanským demokratům došly nápady i energie a nominace nudného brebtala Lascheta na kancléře to jen potvrdila. Po zoufalé kampani pravděpodobně dovede svůj tým k nejhoršímu volebnímu výsledku od druhé světové války. Z průzkumů vyplývá, že Scholze v kancléřském úřadu preferuje dvakrát tolik voličů.

Tah zleva

Ale je to dobrý nápad? Můžeme v to doufat, ale zároveň je spousta důvodů k obavám. Scholz byl zdatným ministrem financí. Němci mu věří. V klimatické problematice se mu bude se Zelenými spolupracovat snáz než případnému kancléři z CDU. Jenže ačkoli on sám patří k byznysově laděnému křídlu své strany, v SPD se to jen hemží levičáky. Mohou se ho snažit zatáhnout dál doleva, než budou Svobodní demokraté ochotni a podnikatelé schopni zajít.

Svět může očekávat, že se koaliční jednání potáhnou měsíce a ochromí celou evropskou politiku. A ve výsledku může mít Německo vládu, která nedokáže téměř nic prosadit. Po Merkelové zkrátka může přijít potopa.