Vybrané články
z týdeníku The Economist

Píchačky v obýváku

Současný rozmach práce z domova nás vrací na začátek průmyslové revoluce. I výhody jsou dnes stejné jako v 18. století.

Píchačky v obýváku
ilustrace Vojtěch Velický

Sally Brownová, která se narodila zkraje 19. století ve Vermontu, měla pro pracující ženu té doby typicky rozmanitý program. Z jejího diáře se dočteme, že jeden den dokončila punčochy, druhý dojila krávu, další prala vlnu. A všechny práce dělala doma.

Mohlo by se zdát, že přesun bílých límečků z kanceláří ke kuchyňským stolům v roce 2020 nemá v dějinách obdoby a bez Slacku a Zoomu by k němu nikdy nemohlo dojít. Jenže ve skutečnosti to není žádná novinka. Když se totiž podíváme do historie práce z domova, najdeme v ní se současností překvapivé paralely.

Smithova manufaktura

Rozmach kapitalismu nejen v Británii, ale i jinde ve světě se od počátku 17. století do poloviny 19. století neodehrával primárně v továrnách, ale v domácnostech. Řemeslníci vyráběli všechno od šatů přes boty po zápalky ve svých kuchyních nebo ložnicích. Když psal Adam Smith v roce 1776 Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, bylo naprosto běžné pracovat z domova. Známý je Smithův popis dělby práce při výrobě špendlíku, ta však neprobíhá v žádné ďábelské temné továrně. Smith popisuje „malou manufakturu“, kterou tvoří přibližně deset lidí a která mohla velice snadno tvořit součást něčího domova.

Stanovit, kolik přesně lidí pracovalo v různých historických obdobích z domova, není nic snadného. Dokonce i v Británii, kde máme k dispozici ekonomická data sahající do mnohem hlubší minulosti než v jakékoliv jiné zemi, existuje do poloviny 19. století jen velmi málo spolehlivých údajů o dělnících. Lze však najít vodítka v jiných zdrojích. Jedno se váže k významu anglického slova pro dům: „house“. Dnes označuje domov. Avšak až do 19. století měl mnohem širší význam a sufixem „‒house“ se označovala také místa, v nichž probíhala ekonomická aktivita. V Dickensově Vánoční koledě pracuje Scrooge v účtárně, v originále „counting-house“. Další vodítka poskytuje architektura. V Británii měla ještě v 18. století řada domů v patře nebývale velká okna, protože tkalci, kteří tam pracovali, potřebovali tolik světla, kolik se jim ho jen mohlo dostat.

Kolem roku 1900 se francouzští úředníci jako první začali lidí ptát nejen na to, co dělají, ale i kde to dělají. Zjistili, že třetina francouzské výrobní síly pracuje z domova. Dánské průzkumy, jež byly provedeny v podobné době, dospěly k závěru, že desetina pracovní síly se svému zaměstnání věnuje na plný úvazek z domova. Tyto průzkumy probíhaly ve zlatém věku tovární výroby; v předchozích desetiletích by byl poměr pracujících z domova mnohem vyšší. Podle jednoho z amerických odhadů, který využívá data z doby krátce po roce 1800, pracovalo v té době 40 procent zaměstnanců z domova. Až kolem roku 1914 se většina pracovní síly přesunula do kanceláří nebo továren.

Za vznikem průmyslové pracující síly vykonávající své zaměstnání z domova stojí dva hlavní důvody: růst globálního obchodu a růst příjmů jednotlivce od začátku 17. století související se stoupající poptávkou po výrobcích, jako byly vlněné oděvy nebo hodinky. Vznikající nová technologie se však hodila mnohem víc pro malé pracovní skupiny než pro velké továrny („spinning jenny“, stroj, který odstartoval průmyslovou revoluci, se objevil až v 60. letech 18. století).

Na svět přišel „nákladnický systém“ (někdy též faktorský). Pracovníci si v centrálním skladu vyzvedávali suroviny a v některých případech také vybavení. Následně se vraceli domů a několik dní zboží vyráběli, načež je odnesli zpátky a dostali za ně zaplaceno. Pracovníci fungovali jako nezávislí dodavatelé: byli placeni od kusu, ne od hodiny a měli jen minimální (pokud vůbec nějakou) záruku, že pro ně bude nějaká práce i příští týden.

Zpráv o tom, jaké to skutečně bylo pracovat v 18. a 19. století z domova, máme jen velmi málo. Většinu pracovníků v nákladnickém systému tvořily ženy, jež měly mnohem menší sklony sepisovat autobiografie (převaha žen v nákladnickém systému vysvětluje také to, proč mu celé generace historiků nevěnovali moc pozornosti). Některé typické znaky ovšem můžeme nalézt v archivech. Průměrný pracovní týden býval delší. Na rozdíl od současnosti, kdy má většina lidí jedno zaměstnání, přebíhali lidé od jednoho úkolu ke druhému podle toho, kde si zrovna mohli vydělat, jako Sally Brownová.

Se znavenými, umdlévajícími prsty

Někteří ekonomičtí historikové hovoří o tom, že pracující byli v rámci nákladnického systému nemilosrdně vykořisťovaní. Ti, kterým patřili stroje a suroviny, měli nad těmi, jež zaměstnávali, enormní moc. Vzhledem k tomu, že pracující byli roztroušeni všude po okolí, bylo pro ně obtížné se spojit proti vykořisťujícímu šéfovi a požadovat vyšší plat, natož pak zformovat odbory. Jane Humphriesová a Ben Schneider z Oxfordské univerzity ve své studii z roku 2019 vysvětlují, že se šéfové „mohli velice snadno spiknout proti vesnické přadleně, již postavili před nabídku v duchu ‚ber, nebo nech být‘“. Řada pracujících měla opravdu velice těžký život. Thomas Hood ve své básni Píseň o košili popisuje strasti ženy pracující v chudobě.

Někteří historikové proto průmyslovou revoluci, jež probíhala od 18. století, vítají. Dělníci se přesunuli z místa, kde se rodinný život volně mísil s ekonomickou výrobou, na místo, které bylo určeno výhradně pro pracovní efektivitu. Sotva překvapí, že produktivita práce byla v továrnách vyšší, stejně jako to, že tovární systém ten nákladnický postupně překonal a nahradil. Dělníci, kteří pracovali bok po boku, se mohli snáz spojit a požadovat vyšší platy a od 50. let 19. století začaly vznikat odbory. Podle anglických údajů dostávali zaměstnanci v továrnách o deset až dvacet procent víc než pracující z domova.

Je toto však kompletní příběh? Někteří pracující z domova přechodu na tovární systém odolávali – třeba tím, že se připojili k ludditům, anglickým textilním dělníkům, kteří v 19. století ničili stroje, o nichž se domnívali, že je připravují o práci. Jiné vysvětlení pracuje s tezí, že majitelé továren museli alespoň v krátkodobém horizontu nabídnout zaměstnancům vyšší platy, aby je vylákali z domovů. To naznačuje, že práce z domova má své výhody.

Jedna z nich byla ekonomická. Pracující z domova mohli mít v porovnání s těmi z továren nižší platy, nicméně si mohli vydělat i jinak. Třeba ti zaměstnaní ve vlnařském průmyslu fasovali určité množství materiálu a očekávalo se, že vrátí hotové zboží o stejné váze. Když se však vlna napařila, vážila víc, a pracující si tak mohli trochu suroviny nechat.

A to nebyla jediná výhoda. Ti, kteří pracovali z domova na venkově nebo v polovenkovských oblastech, ušetřili za cestovné a stravné a skrovný výdělek jim o to narostl. Jeden z pozorovatelů v roce 1913 opovržlivě podotkl, že ženy v Surrey, hrabství kousek od Londýna, si týdně vydělají tři šilinky tím, že stříhají vřes, z něhož se vyráběla košťata – v jeho očích šlo o „ubohou činnost a mizerný výdělek“. Jenže tři šilinky představovaly v té době v podstatě průměrný ženský plat.

Méně legrace, větší efektivita

Pracující z domova měli také větší kontrolu nad časem. Dokud svou práci odváděli v odpovídající kvalitě a včas, nikdo jim neříkal, kdy přesně nebo jak ji mají dělat. To bylo v přímém kontrastu s továrnou, kde byl každý aspekt života dopředu naplánovaný a dělníci přísně kontrolovaní. Pracující z domova si mohli určit přesný poměr mezi prací a volným časem – na rozdíl od dělníků z továren, kteří pracovali buď dvanáct nebo čtrnáct hodin, anebo měli volno. Pracovní doba byla v 18. století v průměru o něco kratší než v 19. století. Podle Davida Landese, ekonomického historika z Harvardovy univerzity, si pracující z domova po bujarých pitkách v neděli večer obvykle v pondělí brali volno, načež se „v úterý neochotně vraceli k práci, ve středu se začali dostávat do tempa a během čtvrtka a pátku pracovali jako diví“. Lidé tehdy také víc spali.

Větší svoboda byla důležitá obzvlášť pro matky. Ve světě, kde se muži na rodinném životě v podstatě nepodíleli, mohly ženy spojit péči o děti s přispíváním do rodinného rozpočtu. Nebylo to ovšem nic snadného. Ženy proto někdy podávaly nemluvňatům „Godfreyho likér“, směs cukrového sirupu a laudána, aby od nich měly aspoň na chvíli pokoj. Práce z domova umožňovala spojit placenou činnost s péčí o rodinu tak, jak to tovární systém neumožňoval. S rostoucím počtem továren klesal podíl žen na pracovní síle.

Německý sociolog Max Weber v roce 1920 prohlásil, že oddělení pracovního místa a domova mělo „neobyčejně dalekosáhlé“ následky. Továrna byla efektivnější než systém práce z domova, který jí předcházel – byl to ovšem zároveň také prostor, v němž měli dělníci podstatně menší kontrolu nad vlastními životy a kde nemohla být zdaleka taková zábava. Aktuální, pandemií vyvolaný přesun zpátky do domovů by mohl v závislosti na tom, jak trvalý bude, mít obdobně dalekosáhlé následky.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

Objednat nyní