Petříčku, zavírej vrátka. ČSSD hraje o přežití

Vsadí sociální demokraté na jistotu a budou doufat, že to nějak dopadne, nebo půjdou do velkého rizika s nadějí, že to zabere?

Petříčku, zavírej vrátka. ČSSD hraje o přežití
S příchodem místopředsedů ČSSD Tomáše Petříčka a Jany Maláčové se strana měla více otvírat mladším lidem. Příliš to ale nezabralo. | Profimedia.cz

Dubnový sjezd ČSSD měl demonstrovat připravenost této historické strany se do posledního dechu bít o úspěch ve sněmovních volbách. Cíl přitom nevisí tak vysoko. Za úspěch se dá považovat jakýkoli výsledek nad pět procent. Všechno je však jinak. Ministr zahraničních věcí Tomáš Petříček totiž oznámil, že na dubnovém sjezdu chce ve funkci nahradit svého stranického kolegu, dosavadního předsedu Jana Hamáčka.

Petříček to zdůvodnil tím, že „ČSSD potřebuje změnit styl“. Na první pohled to vypadá jako takové nevinné plácnutí do vody. Na druhý pohled se to leckomu může zdát jako logické. Petříček vedle podpory své domovské pražské organizace získal i sympatie dalších vlivných členů strany. Podpořili jej jediný aktuální sociálnědemokratický hejtman Martin Netolický, exšéf odborů a Senátu Milan Štěch nebo místopředseda strany Michal Šmarda. Těm všem a mnoha dalším očividně dochází trpělivost se současným nejvyšším vedením, které není schopno odlepit stranu ode dna. Například poslední volební model agentury Kantar přisoudil sociálním demokratům pouhá čtyři procenta, která by je nechala před sněmovními branami.

Situace je kritická a nervozita pochopitelná. Strana musí něco udělat. Daleko spíše než rychlé pohyby ale potřebuje promyšlené a racionální kroky. A jim musí předcházet naprosto chladná analýza situace.

Odborář, samoživitelka, diplomat

Před několika měsíci napsal autor tohoto komentáře, že největším problémem ČSSD je, že jí nerozumí její tradiční volič. A to především proto, že do svého čela volí jednoho progresivistu za druhým a že se neumí poučit z lekcí, které jí opakovaně udělil Andrej Babiš. Představitelé ČSSD neumějí oslovit dělníky, řemeslníky pracující na vlastní triko, zaměstnance bez jistoty stálého úvazku, ženy samoživitelky, obyvatele paneláků, lidi na okraji dluhové propasti, zkrátka a dobře ty, kteří se mohou cítit jako poražení.

Úplně jim chybějí drsní odboráři, aktivisté s narudlou jiskrou v oku, bojovníci proti přílivu levné pracovní síly a odlivu pracovních míst na Východ. Nemají Babišovu drzost bezostyšně lhát a slibovat ani jeho schopnost nehorázně (ne) srozumitelného normalizačního blábolení. O jeho drajvu ani nemluvě. Nevystupují za ně trapné, ale pro mnoho lidí naprosto autentické lidové figurky jako ministryně Alena Schillerová. Mají sice pár sympatických žen i mužů, ale skoro všechno jsou to spíše intelektuální než zemití lidé.

 

Proto se „socani“ utápějí v chimérách, že lze masově oslovit liberálního voliče. Novou střední vrstvu průměrně až nadprůměrně vzdělanou, spjatou se státem, veřejnými službami a světem neziskovek. Lidi, pro které jsou zdravé potraviny, čistá příroda a osvojování dětí páry stejného pohlaví stejně důležité jako jistota práce. Voliče, kteří v imigrantech nevidí hrozbu, ale příležitost.

No jistě, mezi voliči ČSSD určitě najdeme představitele všech jmenovaných skupin. Jsou mezi nimi jak poražení, vyděšení a naštvaní, tak relativně úspěšní a optimističtí, starší i mladší, z měst i venkova. Strana ale všude jen paběrkuje, co zbude po ostatních predátorech.

Oranžová dilemata

Může tohle všechno změnit nástup Tomáše Petříčka? To nechť laskavý čtenář posoudí sám. Pod vedením současného ministra zahraničí získala ČSSD v komunálních volbách v Praze 7 necelá dvě procenta. Ve „velkých“ volbách nikdy nekandidoval. Je už skoro dva roky místopředsedou ČSSD. Jako ministr se několikrát dostal do sporu s premiérem i s prezidentem Zemanem.

Je totiž zastáncem atlantické linky, eurofederalistou, odpůrcem ruské a čínské vlivové politiky. Úplně klidně by mohl být ministrem za Zelené nebo ve vládě vedené Piráty. Petříčkovy názory na jiné věci ale nikdo nezná. A kdo ví, zda – přes několik vystudovaných univerzit v západní Evropě – vlastně nějaké má. Respektive zda ty, které má, jsou slučitelné s názory valné části voličů strany. A navíc, přestože je ministrem již skoro tři roky, Petříčka mnozí lidé stále neznají, což platí i o potenciálních voličích strany, kteří se vyznačují mimo jiné menším zájmem o politiku.

Petříčkovy politické „vlastnosti“ tak v mnohém kontrastují s Hamáčkovými. Toho znají všichni, stejně jako podstatnou část jeho názorů. Ministr vnitra patří mezi dlouhodobě nejdůvěryhodnější politiky. Má rozhodně větší zkušenosti. V jistých okamžicích mu nechybí rozhodnost a zaujetí pro věc.

Problémem je tak spíš jeho neschopnost udržet si tah na branku po delší dobu spojená s obtížnou pozicí juniorního koaličního partnera ve vládě dominované nevyzpytatelným premiérem. A samozřejmě i špatně skrývaná radost ze zastávaného postu ministra vnitra. Ta je ale vlastní i Petříčkovi, který si pro změnu náramně užívá svou pozici šéfa diplomacie.

Delegáti sjezdu ČSSD budou řešit hned několik dilemat. Hamáček, nebo Petříček? Neboli vsadit na jistotu a doufat, že to nějak dopadne, nebo jít do velkého rizika a doufat, že to zabere? Budou přitom zvažovat především osobnostní kvality – zejména schopnost sjednocovat a udávat jasný směr. Jestli chtějí správně rozhodnout, budou si muset uvědomit, že velké množství tradičních voličů ČSSD nemůže „své“ straně odpustit, že je sice malá, ale ani trochu šikovná, zato však dlouhodobě rozhádaná. Bratrovražedný a těsný boj o předsednictví je to poslední, co si voliči strany pět měsíců před volbami přejí.

Ale pozor, delegáti budou řešit i další problém. A to, jak před volbami vybruslit z dlouhodobé spolupráce s ANO. Ta představitelům strany zajišťuje pohodlná křesla, ale jí samotné nepochybně škodí. Právě srozumitelné vysvětlení, proč sociální demokraté zůstávají ve vládě, která jim nepřináší moc možností prezentovat své vlastní výsledky, teď voliči hodně potřebují.

Levice, nebo jazýček?

A tím se dostáváme ke klíčové rovině souboje mezi ministrem vnitra a ministrem zahraničí. Jan Hamáček jako ministr hodně nainvestoval do image tvrdého zastánce vládních proticovidových opatření. Je to hra vabank, v níž není kam couvnout.

Petříčkovo rozhodnutí působí jako vyšší hra. Jako politik může své straně nabídnout, že se pod jeho vedením stane formací, která určí, kdo bude po volbách vládnout. Pro stranu a její funkcionáře to může znít lákavě. Voliči ale potřebují úplně jiný vzkaz. Věrohodné ujištění, že ČSSD zůstává zřetelnou levicovou alternativou a v budoucnu už nebude ochotna vyměnit program a zájmy svých voličů za křesla. Záruku, že není lacinou holkou k mání každému, komu se zlíbí. Právě o tom budou rozhodovat delegáti sjezdu. A právě to rozhodne, zda ČSSD politicky přežije.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Zdeněk Tůma: S bazukou se musí umět
  • Přežijí komunisté stovku?
Objednat nyní