Peklo jsou ti druzí

V pátek ráno vstanu v pět hodin a po šesté vyjedu na kole na dva kilometry vzdálené železniční nádraží uprostřed Jizerských hor, abych v deset stihl redakční poradu v pražském centru. Kromě bicyklu za tu dobu stihnu jet dvěma tramvajemi, dvěma vlaky, jedním metrem a jedním dálkovým autobusem. V hantýrce profíků přes dopravu jsem tedy superkomutér. Tak se v těch kruzích říká lidem, kteří pracují na plný úvazek, ale do práce jezdí jen jednou či dvakrát týdně a jednou cestou stráví nejméně dvě hodiny.

Takových lidí přibývá; stojíme patrně na hraně revoluční proměny vztahu práce, dopravy a bydlení. Poslední taková přišla v půli 20. století s masovou dostupností automobilů, a byla skvělá. Spousta nových silnic a dálnic znamenala nejdřív spoustu práce a potom zmenšila svět – v tomto případě prodloužením únosné vzdálenosti mezi lidským obydlím a jeho pracovištěm. 

Podle Marchettiho konstanty (italský fyzik Cesare Marchetti v roce 1994 překvapivě úspěšně deklaroval, že lidé jsou ochotni strávit na cestě za prací a zpět denně zhruba hodinu, bez ohledu na to, jestli ji stráví chůzí nebo vsedě za volantem) se tři předválečné kilometry odšlapané po svých proměnily třeba ve čtyřicet kilometrů ujetých v autě. Kombinace levnějšího a obvykle lepšího bydlení s pohodlím na cestě byla neodolatelná.