Co prozrazuje osud tenistky Pcheng Šuaj o čínské vládě jedné strany
Sotva si lze představit dobrý konec příběhu čínské tenistky Pcheng Šuaj, která 2. listopadu obvinila bývalého papaláše komunistické strany, dvakrát staršího než ona, z toho, že si na ní vynucoval sexuální vztah. Státostrana teoreticky veškerou nemorálnost na oficiálních místech odsuzuje. Když se to režimu hodí, pustí se přes propagandistické kanály do pranýřování zavržených představitelů za to, že měli milenky nebo brali úplatky. Čínským vládcům však stále ještě záleží mnohem víc na tom, dát najevo, kdo je tady pánem a že jen oni mají výsadní právo rozhodovat o tom, které prohnilé kouty jejich systému se smějí odhalit a které zůstanou pěkně schované.
Pětatřicetiletá Pcheng to měla spočítané od okamžiku, kdy pozdě v noci zveřejnila svůj text. V něm obvinila bývalého člena nejmocnějšího orgánu strany, Stálého výboru politbyra ústředního výboru Komunistické strany Číny, že si na ní v průběhu deset let trvajícího příležitostného vztahu vynucoval sex. Není to text z pera protipartajního disidenta. Tón textu je osobní, dalo by se říct ztrápený. Je plný apelů na údajného násilníka, bývalého vicepremiéra Čang Kao-liho, kterému táhne na osmdesát, stejně jako na jejích 588 tisíc sledujících na sociální síti Weibo. Pcheng popisuje, že ještě jako dítě opustila rodinu, aby se dala do intenzivního sportovního tréninku, a píše o sobě jako o člověku, jenž „extrémně postrádal lásku“. Označuje se také za „velice špatnou ženu“, nicméně trvá na tom, že si od Čanga nikdy nevzala žádné peníze. Stejně tak se nesnažila shromažďovat důkazy o jejich vztahu, byť zmiňuje, že měl paranoidní strach ze skrytých nahrávacích zařízení.
Smazaná zpověď
Její zpověď si přečetla jen hrstka Číňanů, neboť byla během půl hodiny smazána. Pak se cenzoři pustili do potlačování diskuse, kterou vyvolala. Za velkou čínskou cenzorskou zdí se daly po zadání jmen Pcheng nebo Čanga najít jenom staré zprávy, pod nimiž nebylo možné diskutovat. Lze jen těžko odhadnout, kolik Číňanů o Pchenžiných obviněních ví. Moc jich ale nebude.
Celý článek je dostupný předplatitelům týdeníku Hrot