Vybrané články
z týdeníku The Economist

Peking cítí příležitost

Čína sází na nezadržitelný úpadek západu a hodlá ho plně využít

Peking cítí příležitost
ilustrace Vojtěch Velický

Čína má jasný cíl – stát se znovu bohatou a silnou. A proto se také už minimálně čtyřicet let chová jako bojácný grázl. Tvrdě si došlápne na menší, ale kolem kohokoliv, kdo by úder mohl vrátit, našlapuje po špičkách. V poslední době se však zdá, že čínský odpor k riziku začíná slábnout. Nejprve vrchní zahraničněpolitický expert komunistické strany Jang Ťie-čch’ školil americké diplomaty při bilaterálním jednání na Aljašce a poukazoval na selhání americké diplomacie. Doma jej za to vítali jako hrdinu. Poté Čína uvalila sankce na politiky, diplomaty, akademiky, právníky a obhájce lidských práv z Británie, Kanady a Evropské unie. Jednalo se o rozsáhlou odvetu za mnohem užší západní sankce na úředníky obviněné z perzekvování muslimů v provincii Sin-ťiang.

Čínské ministerstvo zahraničí prohlašuje, že s ohledem na hrůzy, jakými byly transatlantický obchod s otroky, kolonialismus a holokaust, nemluvě o mnoha amerických a evropských obětech covidu-19, by se měly západní vlády stydět a odpustit si kritiku čínského postoje k dodržování lidských práv.

Nedávno začali čínští diplomaté a propagandisté odsuzovat „lživé a dezinformační“ zprávy o tom, že v Sin-ťiangu sbírají a zpracovávají bavlnu nuceně nasazení Ujguři. Většinou chválí své občany za bojkot zahraničních značek, které odmítají používat bavlnu z této čínské provincie.

Někteří se snaží prokázat svůj zápal pro věc používáním urážek jako vystřižených z dob Mao Ce-tunga. Tak například čínský generální konzul na Twitteru označil kanadského premiéra za „poskoka Ameriky“.

Spíš Japonci, nebo Němci?

Západní diplomaté v Pekingu sledují tyto teatrální projevy nacionalismu s rozčarováním. Čínští představitelé si vyslance povolávají uprostřed noci, aby jim oznámili, že už to není Čína před 120 lety, kdy zahraniční vojska a dělové čluny donutily vratkou poslední císařskou dynastii otevřít zemi cizincům. Někteří diplomaté mluví o tom, že zažíváme zlomový bod čínské zahraniční politiky.

Amatérští i profesionální historici se přou, zda tento okamžik připomíná spíš vzestup naštvaného revizionistického Japonska 30. let minulého století, nebo odhodlaného, ctižádostivého Německa před první světovou válkou. Jeden zkušený diplomat nevesele poznamenal, že z pohledu současných čínských vládců je Západ nedisciplinovaný, slabý a prodejný a snaží se ho přinutit k poslušnosti jako neukázněného psa.

Ve Washingtonu a dalších západních hlavních městech můžete zaslechnout, že Čína dělá zbrklé, hloupé chyby. Čína přece musí chápat, že proti sobě obrací veřejné mínění na Západě, mumlají. Málokdo chápe, jak se Čína dnes dívá na nedávno dojednaný koncept investiční dohody s Evropskou unií, o niž zprvu velmi usilovala. Schvalování smlouvy šlo nyní v Evropském parlamentu k ledu a nejspíš se po čínských sankcích na evropské zákonodárce ocitlo pod tlustou vrstvou permafrostu.

Ve skutečnosti se však čínští vůdcové, můžeme-li soudit podle jejich vlastních slov a textů, domnívají, že ve své současné asertivitě jednají zcela racionálně. Čína předně věří, že má navrch v nově se utvářejícím světovém řádu, v němž rozvojové země požadují – a dostávají – větší slovo. Většina členských států OSN nyní na půdě světové organizace spolehlivě podporuje Čínu, protože jim slouží jako nenahraditelný zdroj půjček, infrastruktury a dostupných technologií (včetně sledovacího zařízení pro nervózní autokraty). Zadruhé si je Čína čím dál jistější, že se Amerika ocitla na dlouhodobé a nezvratně sestupné křivce, i když jsou ostatní západní státy příliš arogantní a rasistické, aby uznaly, že „Východ je na vzestupu a Západ slábne“, jak to čínští předáci podávají. Čína proto nyní západním mocnostem uděluje přesně odměřené dávky bolesti, aby jim názorně ukázala, že starý – Amerikou vedený – světový řád končí.

Tyranie většiny

Čínští vládci jsou majoritáři. U moci se udržují tím, že přesvědčí většinu občanů, že prosperita, bezpečnost a národní síla vyžadují vládu ocelové pěsti jedné strany. Bez uzardění kladou zájmy většiny nad zájmy menšin, ať už jsou v oné menšině zemědělci vyštvaní z půdy kvůli stavbě přehrady, etnické menšiny „přeškolené“ na povolné dělníky, nebo disidenti, které je třeba umlčet.

Čína představuje pro liberální demokraty mimořádně tvrdou zkoušku právě proto, že mnoho Číňanů podporuje její tyranii ve jménu většiny, byť za to menšiny a vlastně každý, kdo se vymyká, platí strašlivou cenu. Dnešní čínské představy o světové vládě zavánějí majoritářským světovým řádem. Žuan Cung-ce, akademik ze Si Ťin-pchingova diplomatického výzkumného centra při čínském ministerstvu zahraničí, vysvětlil oficiální stanovisko na jednom tiskovém brífinku. Odmítl, že by se Čína snažila vyvážet své hodnoty.

Nastínil však vizi jakéhosi většinového multilateralismu, který by zajistil bezpečí čínské autokracii – a hlavně by nedával žádnou zvláštní legitimitu západním liberálním standardům. Žuan Cung-ce se vysmíval vládám, které „používají záminky demokracie k vytváření paktů“.

Označil to za „falešný multilateralismus“ a dodal, že rozvíjející se země nemusejí snášet kritiku Západu, který nemluví za celý svět. Čínu a další rozvíjející se ekonomiky označil za motory globálního růstu a prohlásil: „Ti, kteří reprezentují budoucí trendy, by se měli stát vůdčí silou.“

Podle jednoho evropského diplomata považuje přinejmenším část čínského establishmentu liberální světový řád – nastolený po roce 1945 a vystavěný kolem všeobecných lidských práv, norem a pravidel, jež svazují zrovna tak silné i slabé – za překážku čínského vzestupu. Tito revizionisté, říká diplomat, „jsou přesvědčeni, že Čína nedosáhne svých cílů, pokud bude hrát podle pravidel“.

Řada diplomatů mluví o tom, jak je dnes Čína namyšlená a paranoidní. Někteří čínští představitelé jsou prý přesvědčeni, že EU brzy své sankce kvůli Sin-ťiangu odvolá, protože se Evropa nedokáže bez čínského růstu zotavit z dopadů pandemie. Jiní přední čínští úředníci se naopak obávají, že si jejich země dělá až příliš mnoho nepřátel. Proti nim však stojí mnohem více těch, kteří svádějí neoblíbenost Číny na to, že Západ prostě žárlí na její úspěchy. Tak jako tak se čínské vedení připravuje na dlouhé spory. Rizika jsou jasná. Pro Čínu i pro Západ.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Článek vyšel v tištěném vydání týdeníku Hrot.

Týdeník hrot

  • Budoucnost robotických šílenců
  • Stát jako hoteliér
Objednat nyní