Vypukne další očkovací šílenství? Moderna finišuje hned tři nové vakcíny

Konec pandemie covidu-19 se negativně projevil v příjmech velkých farmaceutických firem. Ty, které vyvinuly celosvětově podávaná očkování proti koronaviru, nyní hledají cesty, jak posílit svůj byznys. Moderna oznámila, že do poslední fáze studií přecházejí hned tři nové vakcíny.

Konec pandemie covidu-19 se negativně projevil v příjmech velkých farmaceutických firem. Ty, které vyvinuly celosvětově podávaná očkování proti koronaviru, nyní hledají cesty, jak posílit svůj byznys. Moderna oznámila, že do poslední fáze studií přecházejí hned tři nové vakcíny.

Celý článek
0

Do Legolandu už jen na podzim a v dešti? Vlastník se rozhodl zavést dynamické ceny

Zábavní parky a jiné atrakce majitele Legolandu – firmy Merlin Entertainments – stále netáhnou tolik lidí jako před covidem. Naplnit poloprázdné kasy zábavního impéria má zavedení dynamických cen.

Zábavní parky a jiné atrakce majitele Legolandu – firmy Merlin Entertainments – stále netáhnou tolik lidí jako před covidem. Naplnit poloprázdné kasy zábavního impéria má zavedení dynamických cen.

Celý článek
0

Český startup Agdata míří na Slovensko. Bude tam měřit kvalitu ovzduší

Už žádná obří zařízení o velikosti stavební buňky. Český startup Agdata vyvinul senzor na měření znečištění ovzduší, který má velikost diáře. Slováky zaujal svou cenou i přesnými výsledky.

Už žádná obří zařízení o velikosti stavební buňky. Český startup Agdata vyvinul senzor na měření znečištění ovzduší, který má velikost diáře. Slováky zaujal svou cenou i přesnými výsledky.

Celý článek
0
Vybrané články
z týdeníku The Economist

Paul Kennedy: Bude vzestup Číny znamenat pád Ameriky?

Po změnách v globální politice, ozbrojených silách a ekonomice mají USA nového konkurenta, píše autor Vzestupu a pádu velmocí Paul Kennedy.

Paul Kennedy: Bude vzestup Číny znamenat pád Ameriky?
ilustrační foto | Shutterstock.com

Nic nezaměstnávalo v posledních letech zahraničněpolitické experty víc než otázka, zda je ústup Spojených států z pozice světové velmoci nezadržitelný. Nedávné události v Afghánistánu – které symbolizují další vyklízení amerických pozic v Asii – tento pocit rozhodně přiživují. Z dlouhodobějšího hlediska je pro americké politiky větším problémem vzestup moci Číny. Předstihne Čína Ameriku? A jaká jsou nejvhodnější ekonomická a vojenská kritéria, podle nichž tento posun v globální politice poznáme? Nesvírají Čínu hluboké vnitřní problémy, které jen částečně maskuje chytré PR autoritářského režimu? Nebo skutečně končí éra Pax Americana a vstupujeme do asijského století?

Tři posuny

Odpovědět na poslední otázku hned „ano“ by bylo pravděpodobně unáhlené. V mnoha směrech se Amerika ani svět oproti 80. letům minulého století, kdy jsem psal „Vzestup a pád velmocí“, příliš nezměnily. Je také pravda, že v posledních čtyřiceti letech nastala období, kdy se relativní postavení USA ve světě znovu zlepšilo – v polovině 90. let po rozpadu Sovětského svazu a v roce 2003 po rozdrcení iráckého vládce Saddáma Husajna. Pokaždé se však jednalo jen o krátkodobé zlepšení na rozdíl od několika velkých věcí, které se změnily – a ne ku prospěchu Spojených států. Konkrétně jde o tři významné a dlouhodobé posuny: v mezinárodních vztazích, ve vojenské moci a ekonomické síle.

Zaprvé se změnila strategicko-politická konstelace sil za půl století od dob bipolárního studenoválečného světa, kdy Amerika čelila pouze uvadajícímu Sovětskému svazu. Mezinárodní systém nyní zahrnuje čtyři nebo možná pět velmi velkých států. Žádný z nich nedokáže – ať už „tvrdou“, nebo „měkkou“ silou – přinutit druhé, aby udělaly něco, co nechtějí. 

Náznaky tohoto posunu směrem k multipolárnímu světu se objevovaly už v době, kdy jsem připravoval poslední kapitolu „Vzestupu a pádu velmocí“ v polovině 80. let. Ale nyní, ve třetí dekádě tohoto století, je globální krajina mnohem rozmanitější, když nejvyšší vrcholy okupuje několik velkých států (Čína, Amerika, Indie a Rusko) a za nimi následují Evropská unie, Japonsko, a dokonce i Indonésie a Írán.

To signalizuje velmi významné přerozdělení moci ve světě, jednoduše už nestačí tvrdit – i kdyby to byla stále pravda –, že Amerika zůstává nejmocnější zemí: protože i kdyby byla největší gorilou v džungli, je pořád jen jednou z tlupy goril! A stejně tak je irelevantní argumentovat, že význam Ruska poklesl ještě víc než význam Ameriky, když relativně ztratily obě země – o tom je koneckonců realistická teorie velmocí.

Druhou změnou je, že americké ozbrojené síly jsou podstatně menší a zastaralejší než v 80. letech. Jak ještě dlouho může americké letectvo záplatovat a používat pozoruhodné sedmdesát let staré bombardéry B-52, které jsou dnes už starší než nejstarší aktivní důstojníci? A jak dlouho ještě může námořnictvo renovovat třicet let staré torpédoborce Arleigh Burke? Byla to sice jen dočasná ostuda, když letos v květnu neplula západním Tichým oceánem jediná americká letadlová loď, protože USS Eisenhower se svými doprovodnými loděmi musel krýt začátek ústupu z Afghánistánu, ale faktem je, že americké námořnictvo má dnes méně provozuschopných letadlových lodí než před čtyřiceti lety.

Pentagon pravidelně vysílá lodě do různých oblastí, takže se může stát, že jich Amerika jednoduše nebude mít dost, aby dostála svým četným globálním závazkům. Z pohledu historika tak Amerika trochu připomíná starý habsburský model – disponuje početnými, ale unavenými ozbrojenými silami rozprostřenými na příliš velké ploše. A porážka v Afghánistánu, po níž za sebou Amerika zanechala na celém území velké množství vojenské techniky, má také trochu habsburský nádech.

Současně se zdá, že Čína posiluje ve všech ohledech. A za otázkou velikosti amerických ozbrojených sil číhá ještě jedna větší: Jestli náhodou do roku 2040 nebude éra zbraní, jako jsou pilotovaná letadla a velká hladinová bitevní plavidla, dávnou minulostí. Člověka napadá, že na nějakém drony obsazeném bojišti nebo v pulzary řízeném oceánu budoucnosti se mohou šance USA a jejich protivníků z Číny, Ruska a Íránu radikálně změnit, protože Amerika ztratí výhodu nasazení lépe vycvičených lidských vojáků. Dřívější revoluce ve vojenství Americe převážně nahrály, u té příští to tak být nemusí.

Má na to Amerika?

Může si Amerika dovolit náklady na to, aby se udržela v čele? Musí si upřímně položit otázku, jak velké procento HDP může investovat do toho, aby disponovala armádou schopnou dostát všem jejím závazkům (v současnosti utrácí kolem 3,5 procenta). Ani čtyři procenta by na to nestačila; šest procent by stačit mohlo, ale jedná se o tak vysokou cenovku, že není těžké představit si rozčilený křik ekonomů a Kongresu.

Ale co jiného bude budoucí americké administrativě zbývat, pokud – a to je děsivá myšlenka, o níž se téměř nemluví – se Čína rozhodne utrácet mnohem, mnohem víc? Co když autokratický čínský vůdce Si Ťin-pching usoudí, že nastal čas, aby Čína vydávala na své ozbrojené síly pět a víc procent čínského HDP? To je scénář, který před půlstoletím jednoduše neexistoval, a zdá se, že nikdo ve Washingtonu o něm nechce mluvit.

To nás přivádí ke třetí změně a klíčovému faktoru moci: relativní ekonomické síle. Největší globální transformaci od 80. let minulého století představuje velikost dnešní čínské ekonomiky ve srovnání s tou americkou. Ačkoli můžeme mít oprávněné pochybnosti o skutečné velikosti čínské ekonomické síly – kvůli nespolehlivým statistikám, budoucímu úbytku pracovní síly a tak dále –, faktem je, že stále roste rychleji než Amerika, jak před covidem, tak po něm. Čínské hospodářství měřené velikostí HDP po přepočtu na paritu kupní síly je už dnes stejně velké jako to americké.

To je ohromující statistika a poukazuje na okolnost, která tu neexistovala v 80. letech 19. století, když americké hospodářství předstihlo to britské. Po celé 20. století byla americká ekonomika zhruba dvakrát až čtyřikrát větší než hospodářství jakékoli jiné velmoci. Amerika byla v době útoku na Pearl Harbor hospodářsky zhruba desetkrát větší než Japonsko a třikrát větší než Německo, když jí Hitler zbrkle vyhlásil válku.

Tato unikátní situace nyní končí a v mezinárodních vztazích dochází k velkým změnám, které přináší čínská kombinace demografické velikosti a rostoucí prosperity. Při 1,4 miliardy obyvatel oproti americkým 330 milionům stačí, když Číňané dosáhnou jen poloviny příjmů Američanů, aby byla celá jejich ekonomika dvakrát větší. To by Číně poskytlo ohromné prostředky na budoucí obranné výdaje. A žádný demokratický ani republikánský prezident s tím moc nenadělá.

Tady se nabízí odkaz na další epizodu ze „Vzestupu a pádu velmocí“. Čínskému prezidentovi Si Ťin-pchingovi bude při napodobování jeho předchůdce Teng Siao-pchinga možná stačit jen vyhnout se chybám a nechat čínskou ekonomiku a vojenskou sílu růst, desetiletí za desetiletím. Před Ameriku by tak postavil největší výzvu, jaké kdy čelila – stejně velkého hráče, jako je ona sama.

Paul Kennedy je profesorem historie na Yaleově univerzitě a autorem či editorem devatenácti knih. V současné době připravuje nové vydání „Vzestupu a pádu velmocí“.

© 2021 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.