Zákony proti rouhání má mnoho států světa. Opravdu drsně je uplatňuje jen hrstka z nich.
Všude na světě jsou lidé napadáni, vězněni, mučeni a někdy i popraveni za to, že řekli nebo udělali něco, čím urazili víru někoho jiného. Obvykle takové rouhání potrestá stát, i když se často stává, že záležitost vezme do vlastních rukou rozvášněný dav, a tyto dvě podoby odplaty proto nelze zcela oddělit. Tento temný obraz vykresluje poslední zpráva o zákonech proti rouhání, kterou zveřejnila Americká komise pro mezinárodní náboženskou svobodu (UCIRF), nestranická organizace, která pro Kongres i Bílý dům monitoruje dodržování náboženských svobod ve světě.
Autoři studie analyzovali celkem 674 případů mezi lety 2014 a 2018, kdy stát stíhal osoby za porušení zákonů proti rouhání, a zjistili, že naprostá většina z nich se týká všeho všudy deseti zemí. V sestupném pořadí jsou to: Pákistán, Írán, Rusko, Indie, Egypt, Indonésie, Jemen, Bangladéš, Saúdská Arábie a Kuvajt. Všechny, kromě Ruska a Indie, mají islám zakotven jako státní náboženství (Indonésie má monoteismus) a drtivou většinu jejich obyvatel tvoří muslimové.
Ony dvě výjimky jsou připomínkou, že drsné uplatňování protirouhačských zákonů není výsadou islámského světa. Ruská a indická ústava jsou teoreticky nábožensky neutrální, ale v praxi preferují jednu víru (pravoslaví, respektive hinduismus) a v obou zemích si náboženské menšiny a sekulární občané stěžují na diskriminaci. Rusové pozatýkali desítky svědků Jehovových a příznivců islámských mystických hnutí.
V Pákistánu došlo k plné čtvrtině případů státního vymáhání těchto zákonů a k téměř polovině incidentů, při nichž dav zaútočil na údajné rouhače. Mstivé davy pochodovaly rovněž v Bangladéši, Egyptě a Nigérii. Zpráva také uvádí, že někdy úřady využily hněvu lidí jako záminky pro vlastní represi. Bývalý mauritánský prezident Mohamed Ould Abdel Azíz například ospravedlnil věznění jednoho rouhačského blogera tím, že ho „miliony lidí“ chtějí popravit, a že je tedy v nebezpečí. Ve vězení strávil celkem pět let.