Vybrané články
z týdeníku The Economist

Pandemie Rovnostářka

Zkušenosti z historie naznačují, že by nákaza mohla přispět k rovnějšímu rozdělení příjmů.

Pandemie Rovnostářka
ilustrace Vojtěch Velický

Pro chudé Američany představuje pandemie covidu-19 velice rychlý a brutální obrat štěstěny. Na začátku roku klesla nezaměstnanost do neprobádaných hloubek. Roky, během nichž platy zaměstnanců s nízkými příjmy rostly, zhojily část jizev, které po sobě zanechala světová finanční krize.

V roce 2016, v posledním roce, z něhož máme k dispozici data, se ekonomická konjunktura postarala o to, že se nerovnost v amerických příjmech, po zdanění a odvodech, zvyšovala méně než kdykoliv od začátku 80. let minulého století. Mezi lety 2016 a 2019 rostl týdenní příjem zaměstnanců s nízkými či středně vysokými příjmy průměrně o 3,8 procenta za rok. Od okamžiku, kdy se na scéně objevil covid-19, začala řada ekonomických statistik – spolu se zástupy odborníků – ukazovat na opětovné vzkříšení nerovnosti. Historie však naznačuje, že by pandemie mohla v důsledku vést k rovnější distribuci příjmů.

Existuje řada důvodů, proč by bohatým měla pandemie méně uškodit. Po propadu, kterého jsme byli svědky v březnu, se už ceny aktiv téměř vrátily na původní hodnoty. Zdá se, že ve městech jako New York nebo Los Angeles zasáhl covid-19 mnohem více chudší čtvrti. Zaměstnanci s nízkými příjmy obvykle nemohou pracovat z domova nebo udržovat společenský odstup. Přerušení školní výuky rozevírá ještě výrazněji propast mezi dětmi z bohatých a chudých rodin.

Ztráty zaměstnání suverénně nejvíc postihly pracovníky na nejnižších příčkách příjmového žebříčku. Míra nezaměstnanosti v USA vzrostla o zhruba deset procent a v dubnu dosahovala 14,7 procenta, což je nejvíc od velké hospodářské krize. Počet nezaměstnaných vysokoškoláků stoupl o téměř šest procentních bodů na 8,4 procenta. V případě pracovníků bez středoškolského vzdělání jsme zaznamenali nárůst o čtrnáct procentních bodů na 21,2 procenta. Tato čísla potvrzuje čerstvě publikovaný výzkum Beckerova Friedmanova institutu na Chicagské univerzitě. Jeho autoři dospěli k závěru, že mezi únorem a dubnem poklesl počet zaměstnaných v horní příjmové pětině populace o devět procent. Naproti tomu spodní pětina zaznamenala propad o 35 procent.

Pokud by krize nezaměstnanosti skončila stejně rychle, jako začala, budou mít tato nerovnoměrně ztracená zaměstnání na nerovnost jen omezený a pomíjivý vliv. Kongres v březnu navíc schválil zvláštní dávku ve výši 600 dolarů týdně. Pro řadu lidí to znamená, že na dávkách teď dostávají víc, než kolik si dřív zvládli vydělat. Z více než 20 milionů Američanů, kteří se v dubnu ocitli bez práce, bylo 78 procent hlášeno jako dočasně propuštění. Nicméně hrozí, že z dočasné ztráty zaměstnání bude ztráta trvalá.

Autoři studie z Beckerova Friedmanova institutu vypočítali, že aktivní zaměstnanost – neboli počet zaměstnanců uvedených na výplatních páskách – poklesla mezi únorem a dubnem o 14 procent. Přibližně 40procentní propad z uvedeného čísla se odehrál ve firmách, které minimálně dočasně omezily činnost. Ne všechny začnou znovu fungovat.

Nová studie Josého Maríi Barrera z Instituto Tecnológico Autónomo de México, Nicholase Blooma ze Stanfordské univerzity a Stevena Davise z Chicagské univerzity je obdobně neradostná. Dospívá k závěru, že 42 procent osob, které přišly o práci v souvislosti s pandemií, už svá místa zpátky nezíská. Nával žadatelů o dávky navíc vlády některých států zcela zahltil a vyplácení podpory v nezaměstnanosti se zpomalilo. V červenci, kdy budou stále ještě miliony lidí bez práce, se navíc přestanou vyplácet zvláštní dorovnávací dávky.

Hospodářský pokles tak s největší pravděpodobností nejvíc zmáčkne právě nejzranitelnější pracovníky. Pokud však můžeme soudit podle zkušeností z minulosti, mohli by tvrdě narazit i ti s nejvyššími příjmy. Ničivé globální události vedly obvykle ke změnám směřujícím k rovnější distribuci příjmů a bohatství.

Thomas Piketty ve své vlivné knize Kapitál v 21. století, poukazuje na to, že vysoké míry nerovnosti na konci 19. a na počátku 20. století byly zredukovány katastrofálními událostmi mezi lety 1914 a 1945. Podíl příjmů procenta nejbohatších Američanů se v té době snížil z 19 na 14 procent. Kombinace krize, války, inflace a daní srazila příjmy a zdevastovala obrovská jmění. Historik Walter Scheidel zachází ve své knize Velký nivelizátor, věnované dlouhodobé nerovnosti, ještě dál. Tvrdí, že od starověku dokázaly nerovnost soustavně redukovat pouze čtyři síly: válka, revoluce, státní bankrot a pandemie. (Potíže mají navíc tendence se kupit: k pádu Římské říše přispěla pandemie a další probíhala souběžně s koncem první světové války.)

Minulé krize se od dnešních potíží nicméně zásadně liší. Černá smrt zmenšila rozdíly v příjmech tím, že dramaticky snížila poměr rolníků k rozloze orné půdy. Dokonce i podle těch nejhorších scénářů zabije covid-19 mnohem méně lidí než 30 až 60 procent Evropanů, které skosil dýmějový mor. Burzy se mohou znovu propadnout, je ovšem jen velmi nepravděpodobné, že by jejich kolaps dosáhl téměř 90 procent, jako se to stalo mezi lety 1929 a 1932.

Přesto jsou určitá srovnání možná. Dluhy nadělané vládami během pandemie v některých případech dosáhnou výše, jež byla naposledy zaznamenaná za světových válek. Až vlády nakonec srovnají účty – a obzvlášť pokud budou snižovat dluhové břemeno daněmi, finanční represí nebo restrukturalizací dluhu –, mohou bohatí zjistit, že účet platí oni. 

Čas na novou dohodu

Krize navíc může mít i vedlejší účinky, které ovlivní trajektorii nerovnosti. Marshall Steinbaum z University of Utah ve své kritice Pikettyho argumentů uvádí, že války a krize 20. století vedly k většímu rovnostářství hlavně proto, že zdiskreditovaly vládnoucí elity a zpátečnické postoje, které umožnily v první řadě nerovnosti vůbec vzniknout. Tím se otevřel prostor pro rozkvět sociální demokracie. Nerovnost nepadla jen kvůli vyšším daním, ale také díky rozvoji sociálního státu.

Historie se nemusí opakovat. Vlády a ekonomické systémy všech druhů se snaží s pandemií vypořádat efektivně a nestranně. Není však těžké si představit, že kdyby politici dovolili, aby se náklady na pandemii rozdělily nerovnoměrně, mohli by zasít semínka transformativního lidového odporu. Ponaučení z historie by proto měli věnovat velkou pozornost.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Jak se lepí díra po covidu
  • Judista mezi jurtami
Objednat nyní