Vybrané články
z týdeníku The Economist

Oscary: A cenu získává… válka!

Nominace na letošní nejprestižnější filmové ceny – Oscary – ovládly válečné filmy, i když se některé tváří, že jsou o něčem jiném

Víly z Inisherinu | foto Searchlight pictures

„Zítra na pevnině popraví kluci ze Svobodného státu pár kluků z IRA,“ prohlašuje drsný policajt z Inisherinu, fiktivního ostrova u západního pobřeží Irska. Píše se rok 1923 a občanská válka je v plném proudu. „Nebo naopak?“ Bez ohledu na to, kdo koho popravuje, on se chystá přiložit ruku k dílu. „Za šest šilasů a oběd zadarmo mi to je putna.“

Víly z Inisherinu, jež při ceremoniálu Cen Akademie v neděli soutěžily hned v devíti kategoriích, jsou zdánlivě příběhem o zpřetrhaném přátelství. Je to ale zároveň válečný film – přestože se střílí mimo obraz a za vodou. Toto téma mají Víly společné s většinou ostatních hlavních uchazečů o Oscara. Válka burácí mezi nominacemi, na povrchu nebo slyšitelně pod ním.

Trýznivá, obscénní smrt

Na Inisherinu se ve válečné době rozhoří hádka mezi Pádraikem (Colin Farrell) a Colmem (Brendan Gleeson) a kopíruje její rytmus. Colm se rozhodne, že život je příliš krátký, aby ho dál marnil v milé, ale nezajímavé Pádraikově společnosti, když může místo toho skládat hudbu na housle. Pádraic se s ním neshodne na tom, co je důležité, trvalé a jestli je to jedno a totéž. Stejně jako řada jiných casus belli i ten jejich působí malicherně a zásadně zároveň. Colm je nabručený mrzout – anebo možná vidí život takový, jaký je. A stejně jako v mnoha jiných konfliktech i v tom jejich dojde k nedorozumění, eskalaci a sebezmrzačení: Colm je odhodlaný si usekávat prsty, pokud bude Pádraic trvat na tom, že s ním bude dál mluvit. Ta primitivní válka z nich učiní jiné lidi.

Pocit znepokojivé intimity provází nejsilnější scénu z filmu Na západní frontě klid (i tento snímek byl nominován na devět Oscarů). Paul (Felix Kammerer), Němec uváznuvší v díře po bombardování s francouzským vojákem, se nemůže rozhodnout, jestli ho má zabít, nebo obejmout. Válka probíhá v průmyslovém měřítku, je to nemilosrdné peklo. Kapitulující vojáky sežehávají plamenomety, smrt je trýznivá a obscénní.

Hollywoodští draci proti streamovacím hobitům

Z krvavé bitvy mezi staletými hollywoodskými obry a streamovacími nováčky se pro diváka stala zajímavá a výhodná podívaná

První německá adaptace románu Na západní frontě klid Ericha Marii Remarqua z roku 1928 je zcela jednoznačně o válce. Ale také o jídle. Vojáci o něm mluví i zpívají. Vytrhávají ho umírajícím spolubojovníkům a kradou místním obyvatelům. Zatímco požitkářské vysoké šarže házejí maso psům nebo zkoumají, jak čerstvé jsou jejich croissanty, obyčejní vojáci hltají příděly v zákopech, které berou útokem. Dva primitivní imperativy jim velí přežít a navzdory hrozícímu nebezpečí najít něco k jídlu.

Top Gun: Maverick (šest nominací) má rysy i výzbroj válečného filmu. Během odvážného vyvrcholení musí Maverick (Tom Cruise), jenž se po šestatřiceti letech vrací ve slunečních brýlích a kožené bundě do kokpitu, na území bezejmenného záporáckého státu vyhodit do povětří továrnu na obohacování uranu. Ke skutečným střetům tu ale dochází mezi egomaniakálními americkými piloty stíhaček, a především mezi Maverickovým analogovým hrdinstvím a automatizovaným plynutím času. „Přichází budoucnost,“ říká mu velitel, „a ty nejsi její součástí.“ To se ještě uvidí.

Netřeba se hned urážet

Pravda je, že vyprávění vždy staví na konfliktu. Muž proti osudu, přírodě, společnosti nebo jinému muži (anebo ženě): jejich typologií je plný internet a semináře tvůrčího psaní. Jak kázal Kurt Vonnegut: „Každá postava by měla něco chtít, i kdyby to měla být jen sklenice vody.“ Někdo nebo něco se jí postaví do cesty a následné třenice postavy formují, produkují napětí a pohánějí zápletku. Přesto zní vojenský buben letošních Oscarů poměrně hlasitě, souzní s otřesy doléhajícími z Ukrajiny i bojovným témbrem širší politiky.

Vezměme si sérii konfliktů v Tár (taktéž šest nominací). Film zprvu působí jako depeše z kulturní války, to když Lydia Tár (Cate Blanchettová), dirigentka Berlínské filharmonie, deptá skupinu mladých muzikantů svým staromilským postojem, jenž trvá na striktním oddělení umění od umělce. Když má jeden student, který se identifikuje jako „BIPOC pangenderová osoba“, problémy s „bílými cisgenderovými skladateli“, Tár stroze konstatuje, že lidé by se neměli „hned urážet“.

Hádky o aktuálně palčivých tématech se však ukážou jen jako kamufláž mnohem podstatnější války, která ve filmu zuří: mezi Tár, její minulostí a jejím svědomím. Tyranizuje své podřízené, zneužívá svých pravomocí, podvádí manželku, jezdí moc rychle a rozdává tvrdé rány. Přesto ji trýzní a deptají záhadné motivy a vzpomínky – nehmotný křik, obraz bludiště, zrzavá kštice. Ve scéně někde na pomezí mezi realitou a noční můrou sestupuje Tár do sklepa a v patách jí kráčí přízračný pes. Dole, pod povrchem, se odehrává základní, vnitřní konflikt, v němž často prohráváme: ten, který vedeme sami proti sobě.