Vybrané článkyz týdeníku The Economist
Okrást muzeum je snazší, než byste si mysleli
Muzea vystavují jen zlomek toho, co mají ve sbírkách. A co mají ve sbírkách, mnohdy netuší ani kurátoři.
Jděte do Britského muzea. Ignorujte Rosettskou desku, nezahýbejte doleva k reliéfům z Parthenonu, nenechte se zlákat skvostnou nahou sochou Venuše. Místo toho zamiřte po schodech do místnosti č. 69. Tady je tišeji. Mají tu obvyklé zlaté věci: řecké džbánky, nemravné římské dekorace a pár dvoukřídlých dřevěných dveří, jejichž mosazný interkom sdílně hlásá, že vedou k „řeckým a římským památkám“.
Stiskněte jej a nikdo vám neodpoví. Tedy pravděpodobně ne. Po sérii krádeží se totiž za těmito dveřmi nachází méně památek, než by mělo.
Britské muzeum je v maléru. V jak velkém, ještě není jasné. Muzeum zveřejnilo jen několik informací: předměty datované až do 15. století př. n. l. včetně zlatých šperků a drahokamů „chybí, byly ukradeny nebo poškozeny“. Jeden ze zaměstnanců byl propuštěn. Další podrobnosti s archeologickou pečlivostí odhalili jiní: proslýchá se, že se to muzeum poprvé dozvědělo v roce 2021, a proslýchá se, že mezi ukradenými předměty jsou i římské kameje z drahokamů.
To může znít jako drobnost – drahokamy jsou malinké. Jenže není. Christos Tsirogiannis, který na Jónské univerzitě vede skupinu UNESCO zabývající se obchodováním se starožitnostmi, říká, že je to „dosud nejspíš nejhorší případ… Nikdo by nečekal, že se něco takového stane v muzeu“.
Ledovce starožitností
Spíš než o keramiku tu jde o princip. Ztráta jedné starožitnosti by se dala považovat za smůlu, ztráta několika stovek působí, jako kdyby muzeum nedokázalo dělat svoji práci. Britské muzeum si vybudovalo svou pověst – a obhajovalo své sbírky – tak, že tvrdilo, že se o předměty dobře stará. Tohle by naznačovalo, že tomu tak není.
Emeritní profesor řecké kultury na Cambridgeské univerzitě Paul Cartledge se domnívá, že to je přehnané: krádež pár šperků neznamená, že sochy z Parthenonu nejsou v bezpečí. Zároveň dodává, že pokud se to dělo delší dobu, „jak je možné, že si toho, do háje, nikdo nevšiml?“.
A zároveň: Jak by si toho, do háje, někdo mohl všimnout? Muzea jsou ledovce starožitností, kdy většina jejich sbírek zůstává nevystavená. V případě Britského muzea je obvykle k vidění pouhé procento z osmi milionů artefaktů. Stejně jako u lidí i u muzeí je ono „jedno procento“ to nejatraktivnější a nejvýraznější: sochy z Parthenonu, Rosettská deska. Ukradněte tohle a okamžitě se to bude vědět. Ukradněte malinkou římskou kamej a většina si ničeho nevšimne. Ostatní kurátoři dost možná ani netušili, že nějakou kdy měli.
Slavné a ukradené
Dokud se tedy o krádeži nedozvíme, protože kradené umění je fascinující. Některé z nejslavnějších exponátů nezískaly svůj věhlas díky umělecké hodnotě, ale proto, že je někdo ukradl. Do roku 1911, kdy byla odcizena, znala Monu Lisu jen hrstka nadšenců; Louvru trvalo 26 hodin, než si všiml, že zmizela. Britské muzeum to ví lépe než kdo jiný: jak jednou podotkl bývalý kurátor, reliéfy a sochy z Parthenonu se staly „velkou ikonou západního umění proto, že je odvezli“.
Tyto sochy jsou jedním z důvodů, proč jsou aktuální krádeže tak zahanbující. Z některých komentářů vyloženě cáká slastná škodolibost. Podle Tsirogiannise dostalo muzeum „ochutnat svou vlastní medicínu“. Po stovky let hromadilo předměty – k nelibosti ostatních zemí, jež často tvrdily, že jim je ukradlo. „A teď se sami stali… obětí krádeže.“
Pokud se muzeu někdy podaří dostat drahokamy zpátky, mohlo by je vystavit. Tentokrát jako hlavní hvězdu, ne jen jako přívěsek.
© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.
