Vybrané články
z týdeníku The Economist

Odmítání migrace nedává smysl. Příkladem jsou Kurdové v Japonsku

Kurdská komunita dokazuje nesmyslnost tvrdého japonského imigračního režimu.

Odmítání migrace nedává smysl. Příkladem jsou Kurdové v Japonsku
Japonská populace stárne a tenčící se řady pracovní síly zoufale potřebují čerstvou krev | foto Shutterstock.com

Ve školní třídě ve Warabi severně od Tokia brebentí jedenáctiletý chlapec japonsky při procvičování psaní znaků pro „řeku“ a „strom“. Na tom výjevu není nic pozoruhodného – až na to, že chlapec, Boran, není Japonec, ale Kurd. Warabi a jeho okolí jsou domovem přibližně dvou tisíc tureckých Kurdů; jejich počet se v posledním desetiletí zčtyřnásobil. Ulice lemují prodejny kebabu a instrukce ke třídění odpadu jsou napsané turecky. Místní této oblasti říkají „Warabistán“.

Komunita ilustruje jednu z největších sociálních změn, které se v Japonsku za poslední desítky let udály. Země stárne a tenčící se řady pracovní síly zoufale potřebují čerstvou krev. Japonští zákonodárci však nepřestávají pociťovat hluboký odpor vůči imigraci.

Výsledkem je převážně utajovaná politika, jež pouští do země čím dál větší počet imigrantů zadními dveřmi. Počet obyvatel Japonska narozených v zahraničí se od roku 1990 ztrojnásobil a v roce 2022 dosáhl rekordních tří milionů, tedy 2,4 procenta populace.

Warabi a jeho okolí tento trend dokreslují. V sousedním čtyřicetitisícovém městě Kawaguči představují cizinci 6,8 procenta populace, což je míra před deseti dvaceti lety zcela nepředstavitelná. Imigranti jsou pro místní ekonomiku nepostradatelní. Přesto jich je řada v Japonsku nelegálně nebo pololegálně jakožto dlouhodobí žadatelé o azyl bez pracovního povolení.

Kawaguči je známé slévárenským průmyslem. Většina místních továren je dnes závislá na migrantech z Filipín a Vietnamu. Kurdové se tu poprvé objevili v devadesátých letech minulého století, když tu hledali ekonomické příležitosti a prchali před útlakem v domovském Turecku.

Mnozí se oženili s místními ženami a narodily se jim děti. „Vsadím se, že průmysl by tu bez nás nepřežil,“ prohlašuje Ali, kurdský žadatel o azyl, jenž pracuje 25 let v lokální demoliční firmě a šest dní v týdnu vstává ve čtyři hodiny ráno. Vládní agentura JICA odhaduje, že Japonsko, aby mohlo splnit růstové cíle, potřebuje do roku 2040 zčtyřnásobit počet zahraničních pracovníků.

Většina žadatelů o azyl žije na hraně zákona. Jen jeden jediný Kurd získal formální uprchlický status. Tisíce nemají platná víza ani pracovní povolení a často končí za mřížemi kvůli propadlým vízům nebo proto, že v zemi pracují nelegálně. Od svého příjezdu do Japonska před třiceti lety a žádosti o azyl strávil Ali celkem čtyři roky ve vězení. „Jak máme přežít, když nemáme žádné příjmy?“ ptá se.

Děti přistěhovalců nesou následky. Podle ministerstva školství se v roce 2022 přibližně deset tisíc dětí, jež v Japonsku spadají do školního věku, neúčastnilo výuky. Komuro Takako, která vede víkendové hodiny japonštiny, do nichž dochází Boran, říká, že mnoho škol v Kawaguči odmítalo přijímat děti, které neuměly psát japonsky

 Od chvíle, kdy začala před sedmi lety s výukou, se situace zlepšila. Přesto soukromé školy a univerzity dál odmítají přijímat děti rodičů bez víz; jen hrstka Kurdů se dostane na vysokou školu. Třicetiletá Kurdka Zehra ukazuje perfektní známky své dcery ze základní školy. „Doufám, že jí náš uprchlický status nezkříží v budoucnu cestu.“

Kurdové ani omylem

Místní Japonci imigranty vítají jen málokdy. „O cizincích toho moc nevím,“ připouští Japonec, jenž žije v Kawaguči padesát let. „Není důvod, abychom spolu přišli do styku.“ Někteří Kurdové se pokoušejí navázat vztahy. Jednou ráno se Vakkas Balibay připojil ke svým japonských sousedům při uklízení warabiského městského parku a celé hodiny zametal chodník. „Mám pocit, jako kdyby nás od Japonců oddělovala tlustá zeď,“ popisuje Balibay, jenž ve Warabistánu žije už 22 let.

Pravičáci se pokoušejí proti pokoutní japonské diverzifikaci mobilizovat lidi. Před kawagučijským nádražím stojí na střeše dodávky vedle japonské imperiální vlajky Nakamura Kazuhiro z japonské ultrapravicové První strany. „Japonsko musí přestat přijímat migranty,“ provolává do megafonu. Kawagučijská přistěhovalecká komunita se podle něj „dopouští hrozných škod na životech japonského lidu“.

V posledních měsících se ultrapravičáci jako Nakamura na Warabistán zaměřili. Spouštěčem se stal spor mezi několika Kurdy, k němuž došlo v červenci a kvůli kterému se údajně musela na několik hodin uzavřít pohotovost v místní nemocnici. Konzervativní média vyhrabala další obvinění z nepřístojného chování a výtržností na Kurdy řízených demolicích.

V červnu přišla část vládnoucí Liberální demokratické strany (LDP) s návrhem, že by městská rada Kawaguči měla učinit potřebné kroky k zásahu proti zločinným cizincům. „Někteří místní obyvatelé mají pocit, že nemohou ani vycházet z domu, protože venku není bezpečno,“ říká Okutomi Sejiči, jenž návrh prošetřoval.

Podobné kontroverze odvádějí pozornost od ústředního problému. Politici nepřijali realitu ekonomiky čím dál závislejší na imigrantech. To přistěhovalcům značně komplikuje život a vede to k třenicím se zmiňovanými ultrapravičáky.

„Je předpojaté obviňovat jen Kurdy,“ vysvětluje Nukui Tacuhiro z neziskové organizace Společně s Kurdy v Japonsku. Dokonce i Okutomi z LDP svádí část viny za neurvalé chování Kurdů na vládu. Podle něj „myslí jen na to, jak zaplnit prázdná místa na pracovním trhu, každodenní život zahraničních migrantů ji nezajímá“.

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že mladší Japonci jsou otevřenější a tento rozdíl se bude se zvyšujícím se počtem přistěhovalců dále zvětšovat. Pro děti školou povinné žijící ve Warabistánu a jeho okolí je normální vyrůstat se spolužáky, kteří vypadají nebo mluví jinak. V některých školách v Kawaguči tvoří děti z rodin migrantů až třicet procent žactva. „Mluvím turecky a kurdsky,“ popisuje Boran, nadšený víkendový student, v rodné japonštině, „ale jsem Japonec.“

© 2023 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com