Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Je zvláštní ze strany státu nebo EU dotovat firmy, aby unesly cenu energie, kterou dotační autorita sama zdražuje systémem emisních povolenek.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Prudce rostoucí ceny energií a surovin zkomplikují centrálním bankám boj proti inflaci, říká šéf Norges Bank Investment Management.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
Úroky na spořicích účtech klesají. Ještě více tak pravděpodobně poroste zájem Čechů o investice. Je to logický krok pro ty, kteří chtějí dosáhnout na lepší výnos pro své úspory. Už loni investice v Česku zaznamenaly mimořádný rok.
V demokratické společnosti mají odbory své nezastupitelné místo. Ve většině evropských zemí však početně slábnou, ztrácejí vliv a musí řešit, co dál
Odbory jsou jen o něco mladší než samotný kapitalismus. Začaly se utvářet v době, kdy rostl počet dělníků a kdy se do popředí zájmu dostaly pracovní podmínky v čele s délkou pracovní doby. Dělnické spolky se zprvu zaměřovaly zejména na podpůrnou činnost. Až později se transformovaly do strukturovaných odborových organizací s masovou základnou. Následně odbory expandovaly do všech odvětví, včetně sílícího veřejného sektoru. K odborářům „modrým límečkům“ přibyli odboráři „bílé límečky“, a časem dokonce převážili.
V první éře rozvoje odborů se často etablovaly i dělnické strany neboli sociální demokracie. V mnoha zemích tím vznikla jejich dlouhodobá a vzájemně prospěšná symbióza. Ve státech se silnými a centralizovanými odbory rostly sociální demokracie nejrychleji a opačně. Příkladem jsou severské a některé německy mluvící země. Naopak v zemích se slabými a/nebo roztříštěnými odbory se socialisté štěpili do více subjektů. Příklady najdeme ve Francii, ve východní a jižní Evropě.
S výjimkou komunistické éry se ani v českých zemích odbory nikdy nepodařilo sjednotit. Například v roce 1926 uváděly statistiky celkem třináct odborových ústředen (osm československých, čtyři německé a jednu mezinárodní). Téměř 200 organizací pak existovalo nezávisle. Mnohé z odborů byly úzce propojeny s politickými stranami, a to zdaleka nejen levicovými. I dnes jsou české odbory roztříštěné. V takzvané tripartitě zastupují zájmy zaměstnanců dvě centrály – Středulova Českomoravská konfederace odborových svazů a Dufkova Asociace samostatných odborů. A vedle působí množství jiných nezávislých odborových organizací nebo svazů.
Základním předpokladem silného postavení odborů vždycky byla členská základna. Ta se měří podílem zaměstnanců – členů odborů.
Mezi unijními zeměmi statistikám nepřetržitě vévodí tři severské státy. V Dánsku, Švédsku a ve Finsku, a navíc i v Belgii je podíl nad hranicí padesáti procent. Ze zemí bývalého východního bloku jasně vede Slovinsko s víc než čtvrtinovým podílem, což je více než v dalších dvou historických odborových rájích – v sousedním Německu a v Rakousku. Až kdesi na chvostu se pohybuje Česko se Slovenskem (kolem jedenácti procent) a Francie s necelými devíti. Úplně poslední je Estonsko, evidující jen čtyři procenta odborově organizovaných. Primát v Evropě i ve světě ale drží Island s více než devadesáti procenty zaměstnanců sdružených v odborech. V kolébce odborářství, Spojeném království, je odborově organizována necelá čtvrtina zaměstnanců.
Dalším významným ukazatelem síly odborů je podíl zaměstnanců, kteří mají pracovní podmínky zajištěné kolektivními smlouvami, jež si u jejich zaměstnavatelů vyjednaly odbory. A to i pro neodboráře. Výhody takového stavu si nejvíce užívají v Itálii, která má podle OECD prakticky stoprocentní podíl. Jen o málo menšího podílu dosahují Island a Belgie, ale i odborářsky značně podprůměrná Francie nebo Rakousko. V Česku je pod takovou smlouvou skoro trojnásobek zaměstnanců, než je v odborech.
Ačkoli záleží na obou zmíněných faktorech, analýza síly odborů poukazuje na význam jejich propojení se stranami. Čím užší propojení se sociální demokracií a čím větší její podpora, tím významnější roli odbory hrají. Tam, kde je sociální demokracie na kolenou (jako ve Francii, v Česku nebo Nizozemsku), odbory tahají za kratší konec. Daleko větší roli při formulaci a prosazování požadavků tu hrají protestní hnutí, která mají primárně jiný než sociální náboj. Často jde o různé populisty a radikály zleva i zprava nebo sociální hnutí kombinující různé protestní noty, jakým jsou třeba francouzské „žluté vesty“.
Ani nástup vysoké inflace, energetické krize a ekonomicko-sociálních potíží souvisejících s agresí proti Ukrajině zatím příliš nepomáhá sociálním demokraciím a odborům. Je takřka jisté, že i odbory se budou muset v příštích letech rozkračovat a ke své agendě přidávat nové prvky.
Bude zajímavé sledovat, kdo a kdy se přikloní k národnímu populismu, kde naopak převáží antiglobalistické, progresivní levičáctví. Taková volba čeká i české odbory.
