Odboráři pohořeli, AutoSAP za ně vyjednávat nemusí

Nejvyšší správní soud vynesl nenápadný, přesto docela zásadní rozsudek. Konečně (snad) víme, kdo v Česku má, může a musí vstupovat do kolektivního vyjednávání.

Odboráři pohořeli, AutoSAP za ně vyjednávat nemusí
Výroba ve Škoda Auto | Archiv

Spor vznikl už v listopadu 2015, když Odborový svaz Kovo předložil Sdružení automobilového průmyslu (AutoSAP) návrh kolektivní smlouvy vyššího stupně na léta 2016 a 2017. (Vyššího stupně znamená, že smlouvu odbory dojednávají s organizací sdružující zaměstnavatele.) Pro odbory by to nepochybně bylo výhodné. AutoSAP má 142 členů a zvýšení platů by šlo tímto způsobem vyřídit jaksi „jednou ranou“.

Jenže odborářský gambit se Sdružení automobilového průmyslu nezamlouval, a tak ho odmítl. Důvodů bylo, podle jeho mluvčího Vojtěcha Severýna několik. Mimo jiné, že AutoSAP je servisní organizace, která má prosazovat společné zájmy svých členů, ale zároveň nesmí svým členům zasahovat do řízení jejich podniků. Navíc různí členové sdružení mají různé způsoby odměňování a plošné zvýšení mezd by jim nevyhovovalo, případně by mohlo být nad jejich možnosti. O to víc že členy Sdružení automobilového průmyslu nejsou jen výrobní podniky, ale různé výzkumné organizace, a dokonce státní vysoké školy. 

Odboráři se však s odmítnutím nespokojili. Odvolali se k ministerstvu práce, a to jim dalo zapravdu. Tehdejší ministryně Michaela Marksová (ČSSD) v říjnu 2016 rozhodla, že zákoník práce ani zákon nestanoví žádné „zvláštní podmínky“, a AutoSAP je proto třeba považovat za organizaci způsobilou ke kolektivnímu vyjednávání. 

Pochopitelně následovalo další kolečko nespokojenosti. Tentokrát se ohradil AutoSAP, který se obrátil na pražský městský soud – a ten měl na věc radikálně odlišný pohled než ministerstvo. Ponořil se do paragrafů, a když to trochu zjednodušíme, tak z ryze formálních důvodů dospěl k názoru, že Sdružení automobilového průmyslu vzniklo v roce 1992 jako „zájmové sdružení právnických osob“, a nikoli klasická organizace zaměstnavatelů, a tudíž se nemůže účastnit kolektivního vyjednávání s odbory. 

Teď zase vehementně protestovalo ministerstvo, protože na úplně stejném principu se kdysi ustavily i jiné zaměstnanecké organizace – třeba Svaz chemického průmyslu –, které kolektivní smlouvy vyššího stupně dlouhá léta uzavíraly a najednou by nesměly.

Triumf svobodné vůle

Věc se poté přesunula k Nejvyššímu správnímu soudu a ten rozhodl před Vánocemi v roce 2019. Stejně jako pražský městský soud dal za pravdu Sdružení automobilového průmyslu, ovšem ze zcela jiných důvodů. Na rozdíl od něj dospěl k závěru, že pouhá právní forma sdružení nemůže bránit v kolektivním vyjednávání, a AutoSAP by se tedy s odbory o platech klidně dohadovat mohl, ovšem v žádném případě ho k tomu nelze nutit.

Svoboda sdružování totiž v sobě dle Nejvyššího správního soudu integrálně obsahuje svobodu se nesdružovat, a „ve svobodné společnosti“ proto „nelze pro zaměstnance ani zaměstnavatele koncipovat místo práva povinnost se sdružovat“. A z tohoto „negativní sdružovacího práva“ lze pak logicky odvodit, že není přípustné již existující sdružení a jeho členy nutit k tomu, aby dělali věci, které dělat nechtějí: „Pokud zaměstnavatelé (stejně jako zaměstnanci) nemají povinnost se za účelem ochrany svých hospodářských a sociálních zájmů sdružovat, pak jim nelze ani uložit povinnost, sdruží-li se za jiným účelem, než je prosazování jejich zájmů jako zaměstnavatelů vůči zaměstnancům, aby se účastnili sociálního dialogu, případně jeho formalizované podoby, tedy kolektivního vyjednávání.“

Týdeník hrot

  • SuperMario vs. čistič z Hané
  • Kdy dohoří poslední uhlí
Objednat nyní