Málokdy se stává, že by se zastavení výroby v jedné montovně u Kolína dostalo tolik pozornosti. Přece jen minivozy od japonské Toyoty v podstatě nejsou určeny pro domácí trh a také výrobní hloubka (zakotvení v české ekonomice) je o dost menší než v případě Škody. Když se daří, hovoří se o motoru, když se nedaří, je v módě citovat prorocká slova, nejlépe vlastní, varující před nadměrnou závislostí na jednom oboru.
Mezitím je prospěšné číst týdenní výrobní zprávy ze Škodovky, které ovšem neprodukuje management pro lepší plánování ve zbytku ekonomiky, ale odboráři. Bohužel, tento předstihový ukazatel informuje, co bylo před týdnem a co lze očekávat v tom příštím.
Pořád lepší než nic, protože automobilový průmysl včetně subdodavatelů byl a je v celé české ekonomice nejvýznamnější z hlediska tvorby přidané hodnoty, potažmo HDP. Ukázalo se to i v posledním loňském čtvrtletí, kdy by bez hrubé přidané hodnoty automotive dopadl hůř než mezičtvrtletní minus 0,3 procenta a 0,4 procenta meziročně. Nahlíženo v dlouhé časové řadě není růst v roce 2022 – podle předběžného odhadu o 2,5 procenta – nijak tragický. Vlastně by byl lehce nad průměrem, kdyby ovšem nenásledoval po prudkém pádu v roce 2020, z něhož se za následující roky česká ekonomika ještě nestihla úplně zotavit.
Alois Rašín Michl
Co bude dál, dost záleží na tom, jak se bude dařit exportu a sousednímu Německu. V tuto chvíli se dost zlepšují německé prognózy, místo lehkého poklesu o 0,2 procenta se letos počítá s růstem o 0,4 procenta s tím, že i ostatní ekonomiky v eurozóně na tom budou lépe, než se čekalo ještě před pár měsíci.
U nás to bude záležet nejen na zahraniční poptávce, ale také na dalším cenovém vývoji a očekáváních spotřebitelské veřejnosti i podnikatelské sféry. Inspirace Aloisem Rašínem z počátků Československé republiky je v případě guvernéra ČNB Michla zjevná do té míry, že člověk čeká, kdy dojde i na sestřih vousů, ale je velmi dobrou otázkou, jak se zdejší vývozní firmy vypořádají s politikou „pevné koruny“.
Brilantní tah Tomáše Bati v podobě snížení cen produkovaného zboží, ale i výplat zaměstnanců na polovic z podzimu 1922 by se asi dneska nesetkal s pozitivní odezvou. Nikdo to nezkoušel, ba o tom ani nemluví, a to jinak na Baťův odkaz nedáme verbálně dopustit.
Jak srovnat dvojí deficit
Přitom Česko trpí výrazným dvojím deficitem, tedy nejen veřejných rozpočtů, ale i běžného účtu platební bilance, což naposledy nedopadlo dobře. Vzpomínáte na „balíčky“ z doby před čtvrtstoletím?
Jak se dá dvojí deficit srovnat? Předpokládejme, že se díky poklesu cen surovin, zejména energetických, zlepší směnné relace (poměr cen vyváženého a dováženého zboží), což by mělo snížit inflační tlaky a zlepšit obchodní deficit.
Zbytek si budeme muset odpracovat, což – obávám se – bezbolestně nejde. Omezení veřejných výdajů nad určitou hranici? Velmi politicky nákladné. Obnovení konkurenceschopnosti cestou „fiskální devalvace“, tedy snížení domácí spotřeby přes daňovou reformu? No, jestli tato vláda chce pokoušet osud, tak přes sjednocení sazeb DPH by to asi šlo. Přežít by to nepřežila.
Takže to zkusíme po starém vzoru. V monarchii se tomu říkalo „durchwursteln“, my to zkusíme přes inflaci (snižující reálné mzdy a zůstatky fixně úročeného dluhu), trochu vyčekat a trochu vysedět.
