Vybrané články
z týdeníku The Economist

Obsah a jeho nosiče

Streamování není nic jiného než nejnovější technologie a obchodní model ovlivňující podobu televize.

Obsah a jeho nosiče
ilustrace Vojtěch Velický

Les amours de la reine Élisabeth (česky Královna Alžběta) se Sarah Bernhardtovou měly čtyři díly, ostatně jako celá řada jiných dramat. V tomto případě však narativní oblouk zčásti diktovaly zcela pragmatické důvody. Na premiéru, která se v roce 1912 konala v newyorském Lyceum Theatre, dorazil film na čtyřech kotoučích. Promítači potřebovali čas, aby je mohli přehodit. Během posledních sto let technologie a obchodní modely pomáhaly utvářet obsah filmů – a v největší míře k tomu docházelo a dochází v televizi. Online streamování se v ničem neliší.

Když v 50. letech minulého století dobyla televize západní domácnosti, vysílaly se televizní pořady dvojí délky: půlhodinové a hodinové. V Americe tak producentům po odečtení času na reklamu zbývalo něco přes dvacet či čtyřicet minut. Ze 173 dílů sitcomu Show Jerryho Seinfelda, který se vysílal od roku 1989 do roku 1998, byly všechny epizody s výjimkou dvoudílného finále dlouhé 22 nebo 23 minut. Reklamní pauzy určovaly vývoj epizody: před každou vás čekal malý cliffhanger.

 

Stejně jako HBO a další placené kanály, většina streamovacích služeb vydělává peníze na předplatném – ne na reklamě – a podle Jonathana Dunna z konzultační firmy McKinsey, se právě díky tomu tvůrci při rozhodování o délce a struktuře jednotlivých dílů těší větší umělecké svobodě. Jednotlivé díly Pána tygrů, nejnovějšího dokumentárního hitu Netflixu o chovu exotických šelem, tak trvají od 40 do 48 minut.

Médium určuje i strukturu a počet sezon daného seriálu. S tím, jak počet amerických komerčních stanic stoupl z méně než 600 v roce 1965 na 1600 v roce 2000, vzrostla poptávka po pořadech, kterými by vyplnily vysílací čas. Vzhledem k tomu, že novinky představují vždy sázku do loterie, držely se stanice raději vyzkoušených programů. Počty epizod narůstaly, přiživovaly je navíc syndikátní smlouvy, které obvykle stanovovaly, že mohou být po odvysílání určitého množství dílů, obvykle 88 (nebo čtyř sérií), vysílací práva prodána třetím stranám.

Streamovací služby, jako je Netflix, se vydávají zcela opačným směrem, než kam vede syndikace – snaží se přilákat diváky na nový obsah, který není dostupný nikde jinde. Mnoho z deseti milionů lidí, kteří se vloni posledního listopadu přihlásili hned v první možný den na novou streamovací platformu společnosti Disney, tak učinili proto, aby se mohli podívat na spin-off Hvězdných válek The Mandalorian. Za prvních devět měsíců roku 2019 měly z původních pořadů Netflixu v sedmi případech z deseti nejvyšší sledovanost první série. Leigh Breechenová, hollywoodská právnička specializující se na zábavní průmysl, vysvětluje, že pokud není seriál takový hit jako například Hra o trůny na HBO, dává z finančního hlediska větší smysl produkovat něco nového než oživovat něco starého.

Odklon od syndikace ke streamování má za následek pokles průměrného počtu epizod na sérii. Podle údajů z 34 tisíc celosvětových televizních pořadů, jež byly vysílány mezi lety 1955 a 2018, které shromáždil webový portál TVDB, se počet dílů snížil z 20 na 11. A počet sérií jednotlivých pořadů také rapidně poklesl – téměř o 70 procent.

Řada herců, producentů a spisovatelů je ze zkrácené životnosti nadšená, neboť jim poskytuje větší flexibilitu při výběru další práce. Tvůrci si už nemusejí dělat starosti s tím, že budou jejich pořady jednoho dne kvůli syndikaci vysílané jen sporadicky, a mohou si dovolit rozvinout zápletku přes několik dílů. Jednotlivé epizody sitcomů dokážou většinou i nadále obstát samostatně, ale taková seriálová dramata se podle Sandry Sternové z produkční společnosti Lionsgate pro streamování hodí „naprosto perfektně“. Internet navíc umožnil sledovat seriály na jeden zátah.

Průkopníkem byl v tomto případě Netflix, když 1. února 2013 zveřejnil naráz celou první sérii politického thrilleru Domek z karet (House of Cards). Platformy nakloněné sledování několika (nebo všech) dílů série v kuse divákům umožňují přeskočit úvodní a závěrečné titulky, a podporují tak tvůrce v tom, aby začátky byly ještě překvapivější a zvraty na koncích dramatičtější.

© 2020 The Economist Newspaper Limited
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, přeloženo týdeníkem Hrot.
Originální článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Týdeník hrot

  • Políček bezradné vládě
  • Čistá energie z pracovních lágrů
Objednat nyní